Logo
Nevíte si rady? Zavolejte.
(Po-Pá, 10-15 hod.)
0 ks
za 0,00 Kč
Nákupní košík je prázdný
Potřebujete poradit? Neváhejte nás kontaktovat.
Blog
30.10.2019 Edice
Antická knihovna
Antická knihovna obsahuje klasická díla řeckých filozofů, myslitelů a zhýralců. číst celé
Karel May
Karel May německý spisovatel dobrodružné literatury nejen o indiánském náčelníku Vinnetouovi a zálesáku Old Shatterhandovi. číst celé
29. Balada v české literatuře
Maturitní otázka z českého jazyka na téma "Balada v české literatuře" s odkazy na knihy v antikvariátu. číst celé
Zobrazit všechny články
Nepropásněte novinky, akce a slevy!

Můžete se kdykoli odhlásit. Zasíláme jednou za 14 dní.

  1. Úvod
  2. Blog
  3. Slovník
  4. Klasická filologie
18.06.2019

Klasická filologie

Disciplína věd o antickém starověku, zabývající se studiem starořeckého a latinského jazyka a řecké a římské literatury. Její počátky spadají do doby helénismu, kdy se v Alexandrii a na dvorech řeckých vládců Makedonie, Sýrie a Pergama začínají shromažďovat skupiny učenců různých oborů. Zénodotos (cca 330-260 př. n. l.), první knihovník Ptolemaiovci založené Alexandrijské knihovny, je zakladatelem textové kritiky. Eratosthenés (cca 275-195 př. n. l.) a Kallimachos se ujali úkolu katalogizovat veškerou tehdy existující literaturu v řeckém jazyce. Tato práce vyvrcholila v polovině 2. století př. n. l. za Aristarcha, který se rovněž stal zakladatelem systematické gramatiky. V této době také vznikají první komentáře k textům řec. básníků. V císařském Římě rozvíjeli filologickou tradici zvláště Asconius Pedianus (1. století n. l.), autor nejlepších dochovaných komentářů k řečem Ciceronovým, a Valerius Probus (2. pol. 1. století n. l.), který se věnoval textové kritice řím. básníků. Jednoho ze svých vrcholů dosáhla řím. filol. za časů Domitianových v díle O výchově řečnické (Institutio oratoria) autora M. Fabia Quintiliana, který v její 10. knize podal první přehled dějin řím. literatury. V polovině 4. století Aelius Donatus sestavil praktickou učebnici gramatiky, obsahující základní nauku o jaz., nauku o morfologii a poučení o syntaktických zvláštnostech a stylistických ozdobách a prohřešcích (toto členění gramatické látky mělo velký vliv na vyučovací praxi celého středověku). Filol. středověku má především tu zásluhu, že v 9. a 10. století zachránila před zánikem všechny lat. texty starověku a raného středověku, které se do této doby dochovaly. Zvláštním zjevem této doby byl Maximus Planudes (1260-1310), který přeložil větší počet lat. spisů do řečtiny. Obnovu filol. přinesla v novověku renesance 14.-15. století. Italští humanisté však vnímali antické dědictví převážně z estetického hlediska. Především se nechávali nadchnout formálními půvaby řím. lit., která jim byla bližší než lit. řecká. Vergilius byl kladen nad Homéra a Platón přitahoval pozornost učenců pouze proto, že jeho dílo vycházelo vstříc tehdy patrnému sklonu k mysticismu. Zakladatel renesančního myšlení Petrarca (1304-1374) řečtinu téměř neznal. Od počátku 16. do poloviny 17. století byli pak nositeli filologické tradice francouzští učenci. Ti dávali před estetickými a stylistickými hledisky přednost poznání ant. reality. Svůj zájem však stále věnovali především civilizaci římské. Nejvýznamnějšími představiteli tohoto období jsou příslušníci nakladatelské a učenecké rodiny Estienne (Stephanus), kteří vynikli skvělými edicemi ant. textů (Platón je dodnes podle Stephanovy edice citován). Na ně navazuje období anglo-holandské filologické školy, kvetoucí od počátku 16. do poloviny 18. století zvláště v osobnostech Erasma Rotterdamského (1466-1536) a Richarda Bentleye (1662-1742). Na počátku 18. století přebírá v klasické filologii vedoucí úlohu Německo. I dříve někteří němečtí učenci v tomto oboru vynikli, např. Reuchlin (1455-1522), Melanchton (1497-1560) a Winckelmann (1717-68), ale teprve vystoupením A. Wolfa, který se ve svých Prolegomena ad Homerum (Úvod k homérským básním) opět zaměřil na homérskou otázku (Homéros), začíná všeobecný rozvoj klasické filologie. K. Lachmann (1793-1851) metodicky zpřesnil zásady textové kritiky. Začaly vznikat velké slovníky, souborné edice a encyklopedie, které vycházely po desetiletí a na nichž se podílely celé generace vědců: úplný slovník starověké latiny Thesaurus linguae Latinae, soubor komentářů k Aristotelovi, vídeňská souborná edice církevních otců Corpus scriptorum ecclesiasticorum Latinorum, souhrnná věcná encyklopedie veškerých znalostí o ant. starověku Realenzyclopaedie der classischen Altertumswissenschaft. Na počátku 20. století udávala tón škola Wilamowitze-Moellendorffa (1848 až 1931), snad posledního univerzálního klasického filologa. Ta na základě histoletí zkoumání ant. reálií dospívala k dalekosáhlým úvahám v oblasti společenských věd, a tím opět probouzela širší zájem o ant. dědictví. V reakci na pozitivismus vznikl mezi světovými válkami filosoficky, výchovně a esteticky orientovaný směr klasické filologie (tzv. třetí humanismus), jehož původcem byl W. Jaegers (1888-1961). V současnosti v klasické filologii přetrvávají jak pozitivistické, tak antipozitivistické tendence a klasická filol. se soustřeďuje na zkoumání jazykovědných a literárněvědných problémů z moderních hledisek. Srov. vědy o antickém starověku.

Líbil se článek? Sdílejte ho s přáteli
Nepropásněte novinky, akce a slevy!
Můžete se kdykoli odhlásit. Zasíláme jednou za 14 dní.
Kde nás najdete

Černokostelecká 1168/90

areál Praga a.s.

Praha 10, 100 00 

Kontakty
Zákaznická podpora Modrovous.cz
Zákaznická podpora Modrovous.cz
(Po-Pá, 10-15 hod.)
Vytvořeno na Eshop-rychle.czEshop-rychle.cz