10 nejlepších rockových alb

1. Pink Floyd - The Dark Side Of The Moon

The Dark Side of the Moon je osmé studiové, vyšlo dne 1. března 1973.

Pink Floyd stvořili nesmrtelné dílo a zajistili si své místo v rockové historii. Album sklidilo u kritiky naprostý a zasloužený úspěch.

Deska je něco jako soundtrack k temné stránce našeho já, texty vykládají témata jako je stárnutí, smrt, peníze, šílenství nebo paranoia. I když jsou témata spíše depresivní, než přecpané optimismem, naštvaní z poslechu jistě nebudete. 

Po vydání alba Meddle v roce 1971 navrhl baskytarista Roger Waters koncepci nového alba. Jeho tématem měly být věci, které „lid štvou“ se zaměřením na náročný život hudebníků spojený s psychickými problémy, kterými trpěl bývalý člen kapely Syd Barrett. 

V případě The Dark Side of the Moon Pink Floyd zvolil netradiční cestu skládání hudby. Základ nového alba vznikl již na přelomu let 1971 a 1972, během roku 1972 proběhlo množství koncertů, kde zazněla i celá připravovaná deska, která se však postupně částečně měnila podle ohlasů návštěvníků a fanoušků až do definitivní podoby. Album pánové nahrávali ve studiu Abbey Road, kde si zamlouvali třídenní, mnohdy i týdenní bloky, aby mohli společně pracovat až do své naprosté spokojenosti.

Vládla atmosféra tvůrčí a hlavně plná důvěry. A to překvapivě i ze strany pracovníků studia, kteří si uvědomili, že by měli být muzikantům spíš podporou a nikoli hlídači termínů a strážci svěřené techniky.

Na několika místech desky můžeme slyšet různé hlasy a odpovědi na otázky, které Roger Waters pokládal různým lidem, co se připletli do studia.

Hlavním technikem se stal kapelou vybraný Alan Parsons, ostřílený mimo jiné spoluprací s The Beatles. S Pink Floyd měl poprvé na starost kompletní nahrávací proces. Ukázalo se to jako velmi dobrý tah. Parsons se vyznačoval smyslem pro detail. Zacházel i do těch nejmenších drobností, jako je například zvuk bicích sladěný s atmosférou skladby, přidávání nástrojových ploch, ženských sborů, zvukových sekvencí či vrstvení nástrojů na sebe. Měl též na svědomí některé ruchy, zejména ten z hodin na začátku "Time". Tenkrát zašel do starožitnictví a natočil jednotlivé hodiny, jejich odbíjení a tikot. To vše pak ve studiu složitým procesem se stopkami v ruce synchronizoval.

Zrod finální nahrávky připomínal kvůli tehdejší technice, která narážela na své limity, spíše alchymii než proces nahrávání. Parsons neměl tolik rukou na to, aby dokázal spouštět v jednu chvíli jednotlivé hudební smyčky, a tak musela přispěchat na pomoc kapela - každý na daný povel stiskl dané tlačítko či pohnul páčkou. Vše muselo být perfektně načasováno. Ne vždy se to dařilo, hned několikrát se tak musel celý proces opakovat. Cílem bylo dostat zvukové ruchy do popředí či do pozadí skladby a po úspěšném zaznamenání vše převést na hlavní pásek. To vyžadovalo spousty cívkových magnetofonů a mikrofonů.

2. Led Zeppelin – IV

Bezejmenné čtvrté studiové album – označené místo názvu čtyřmi symboly-  anglické hardrockové skupiny Led Zeppelin, obvykle označované jako Led Zeppelin IV, bylo vydáno 8. listopadu 1971. 

Album je hudebním skvostem zahrnujícím celou škálu stylů od hard rocku, přes folk až po blues, kterým skupina definovala hard-rockový podžánr v 70. letech. Přesah do zemitého britského folku z předchozí desky byl dále rozšířen o mystickou tematiku, mytologii a okultismus, což dává tomuto LP zcela nový rámec. Led Zeppelin se rozhodli vydat album navzdory nevoli vydavatelství bez názvu interpreta. Prohloubila se také ještě debata o okultismu okolo Led Zeppelin, kterou Page přiživoval svou zálibou v tajných vědách a obdivem k Aleisteru Crowleymu.

Nedá se říct, že by album „Led Zeppelin IV“ bylo návratem k bluesovým začátkům debutu nebo přímočarému hardrockovějšímu znění „Led Zeppelin II“. Přestože právě k dvojce směřovala „Led Zeppelin IV“ pravděpodobně nejvíce, byl na ní znát modernější přístup, ještě větší skladatelská vytříbenost a větší odvaha pustit se do netradičních věcí, ovšem tentokrát v povolených mantinelech.

S vydáním alba se nespěchalo. Přestože kapela jej stvořila na začátku roku 1971 a výsledný kabát mu dala během léta v losangeleských Sunset Studios, fanoušci si na něj museli počkat až do 8. listopadu 1971.

Než deska vyšla, členové se v rozhovorech předháněli v superlativech a fanouškovskou trpělivost natahovali až k prasknutí. Když se nahrávka objevila, působilo to jako výbuch. Tak dokonalí, tak expresivní, ani tak přitažliví Led Zeppelin do té doby ještě nebyli a jelikož řada skladeb používala výrazové prostředky, které byly fanouškům srozumitelné, letělo album směrem k vrcholům hitparád v Americe jim prvenství ale nevysvětlitelně uniklo.

Rozpačité pocity z „Led Zeppelin III“ byly rázem zapomenuty, fanoušci brali obchody útokem a odnášeli si desku, o níž manažer Grant zcela pravdivě řekl, že bude jedním z největších alb všech dob. „Led Zeppelin IV“ také uzavírá klasickou etapu Led Zeppelin, která kapele navždy zaručila nesmrtelný statut a nekonečnou řadu následovníků. Na „Led Zeppelin IV“ kapela dosáhla svého vrcholu, který už nikdy neměl být překonán. 

3. The Beatles - Abbey Road

Album předposlední vydané, ale jako poslední nahrané. Album vyšlo 26. září 1969.

Album n akterém je první strana plná hitů, druhá coby téměř nepřerušované pásmo kratších skladeb pospojovaných do geniálních celků. Ringova nová bicí souprava, spousta nápadů, na které poslední dobou nebyl čas a nálada, a naposledy ochota podřídit ty čtyři obří individuální talenty celku. Geniální obal vše podtrhuje.

Po nepříliš vydařeném nahrávání projektu Get Back později vyšel pod titulem Let It Be, které nahrávání Abbey Road předcházelo, navrhl Paul McCartney producentovi Georgi Martinovi, aby spolu skupina nahrála album, které by bylo podobné těm za „starých časů“, bez nějakých zbytečných sporů, něco podobného jako během nahrávání před albem The White Album. Martin souhlasil. 

The Beatles nastupují do svých domovských studií a nahrávají zde desku tak, jak to vždycky dělali. I když mělo nové album symbolizovat návrat ke kořenům, je pro Beatles zcela novátorským kouskem, jež dostal jméno po místě svého vzniku - Abbey Road. 

Abbey Road ukázalo, že Beatles mají pořád zásobu skvělých nápadů a že mají stále co říct. John Lennon byl ale úplně jiného názoru a těsně po dokončení Abbey Road Paulovi oznámil, že s The Beatles již nadobro končí, neboť se chce od Brouků zcela osamostatnit a věnovat se Yoko a své sólové kariéře.

Dvě strany alba jsou odlišné. První strana je sbírkou singlů, na druhé straně můžeme najít sekvenci ve stylu prog rocku, rozdělenou na několik navazujících písní. Z celkových 17 skladeb jsou dvě z pera George Harrisona a jedna od Ringa Starra.

Stejně jako skončila šedesátá léta, přestala fungovat i kapela, která je tvořila. Brouci jsou symbolem, inspirací a obrovskou součástí hudební scény, v níž měli vliv snad na každého. K jejich odkazu se hrdě hlásil například geniální Jimi Hendrix, metalový divoch Ozzy Osbourne, alternativní rocker Kurt Cobain a spousta dalších velkých ikon světa muziky, pro nějž bude mytologie Beatles velkou, fascinující, neoddělitelnou a především nadčasovou kapitolou, jež svou zpovědí doby oslovuje další a další generace hudebníků a posluchačů. Jejich odkaz žije i dnes, dávno po rozpadu a je stále zahalen mnoha tajemstvími. Jejich hudba je pořád aktuální a je k ní chován velký respekt. Svými průkopnickými nápady a myšlenkami předběhla dobu o tolik let, že důležitou roli bude hrát jistě i v budoucnosti, která na své hudební hrdiny zatím ještě čeká.

4. The Jimi Hendrix Experience - Are You Experienced

Are You Experienced je debutové album skupiny Jimi Hendrix Experience. Vyšlo 12. května 1967.

Jeden z nejúžasnějších debutů v dějinách rocku. Jimi Hendrix zde spojil řadu různých hudebních vlivů a vytvořil moderní psychedelický zvuk vycházející z rocku, blues, popu a soulu. Dokázal skvěle skloubit to nejlepší z hudebních tradic na obou stranách Atlantiku – cit pro soul, blues a R&B s britskou kytarovou školou založenou takovými inovátory jako byli Jeff Beck, Pete Townshend nebo Eric Clapton – a povýšil je na novou úroveň.

Posluchače v první řadě uchvátí jeho kytarová hra plná zpětných vazeb, elektrizujících riffů i průzračných melodií. Co píseň, to vybroušený klenot. Ať už máme na mysli psychedelické výlety typu "Foxy Lady" nebo "Manic Depression", instrumentální jam "Third Stone From the Sun" nebo bluesovou záležitost "Red House", každá z nich dokazuje jeho obrovský hudební, skladatelský i pěvecký talent. 

Zrodil se kult kytarového hrdiny. Deska představovala zcela jiný hudební rozměr, než bylo v druhé polovině šedesátých let běžné a přestože je hodně nekomerční, převážně točící se kolem Hendrixových riffů a sól, je přelomová a pro historii rockové hudby velice důležitá.

Chybou by však bylo připisovat veškeré zásluhy pouze Hendrixovi. Toto album je mimořádné také proto, že se k Hendrixově neoddiskutovatelnému talentu přidala vysoce výkonná rytmická sekce Mitche Mitchella a Noela Reddinga, kteří měli cit pro hudební nápady svého kapelníka a dokázali je skvěle doplnit. Část písní z tohoto alba patří k tomu nejlepšímu, co kdy Hendrix nahrál, a v mnoha ohledech se mu debut nepodařilo nikdy překonat. 

Jimi Hendrix  už na konci padesátých let hrál v různých lokálních kapelách, které přehrávaly bluesové a rock n`rollové standardy, ovšem v té době ještě dokázal krotit své prsty a hudební invenci, o hvězdné kariéře nepřemýšlel ani v nejdivočejších snech.

V roce 1961 narukoval do armády, údajně dobrovolně, ovšem od začátku bylo jasné, že jej služba vlasti nenaplňuje natolik, aby splnila jeho představy o působení pod praporem hvězd a pruhů. Důležité však bylo, že se v uniformě seznámil s jistým Billym Coxem, s nímž ho pojila láska k rockové hudbě. Po propuštění do civilu Hendrix údajně předstíral homosexualitu se oba vrhli na společnou hudební dráhu, která začíná klasicky úmornou prací po klubech a hospodách.

Hendrix se prezentoval zcela neurvalým a divokým stylem hry na kytaru, což jej vystrnadilo z pozice studiového hráče pro firmu King Records, ale jeho přístup si začínal získávat stále více příznivců, zejména mezi orvanými hároši. Koncem první poloviny šedesátých let působil Hendrix jako zjevení, což ho stálo místo v bavičské kapele King Kasuals, u které na sebe strhával více pozornosti než hlavní zpěváci a komici. To mu však příliš nevadilo, stejně jako fakt, že se nikdy nestal pevným členem žádné jiné významné kapely. Věděl, že se musí stůj co stůj prosadit na vlastní pěst. Byl přirozeným lídrem, showmanem a nechtěl se o tuto pozici s nikým dělit. Plný ideálů odcestoval do New Yorku, kdy ze začátku zažíval mizérii, svou hrou musel doprovázet taneční vystoupení striptérek, aby si vydělal nějaké peníze, ale brzy se k němu začala štěstěna obracet čelem.
Ani v New Yorku nevydržel v žádné kapele, jeho sólové sklony byly trnem v oku spoluhráčům. Naopak jemu vadila malá tvůrčí svoboda a prostor, který mu byl poskytován.

Zlom přišel v okamžiku, kdy si jej při klubovém vystoupení všiml basista britských The Animals Chas Chandler, který v něm zacítil obrovský potenciál a rozhodl se mu dělat manažera. Hendrixe přinutil k tomu, aby opustil New York a vydal se do Londýna. V Londýně se stal hvězdou místních klubů, kam přinášel dlouhé bluesové jamy, na kterých se setkávali Eric Clapton, Peter Townshend nebo dokonce Keith Richards. Náklonnosti ostrovního publika si všiml i Chandler, který opustil teplé místečko u The Animals a položil základy kapele The Jimi Hendrix Experience, v níž kromě Hendrixe hrál ještě basista Noel Redding a bubeník Mitch Mitchell. Londýnské působení se stalo odrazovým můstkem k velké kariéře, protože už při hraní v klubech se sbíraly nápady na debutovou desku, které byly výsledkem leckdy nekončících pódiových jamů.
Feeling divošských koncertů se mu podařilo přenést i do drážek debutové desky „Are You Experienced“.

5. Queen - A Night At The Opera

A Night at the Opera je čtvrté studiové album skupiny Queen, vydané v roce 1975.  

S tímto albem bylo také vydáno nové logo skupiny, které je také v upravené podobě na přebalu alba.

V létě 1975 Queen byli již zkušená, vyhraná kapela, která dovedla k dokonalosti svůj originální rockově-divadelní styl, navíc měla pohromadě ohromné množství skvělých nápadů a teď šlo o to, vytvořit z nich stejně dobrý celek. O tom, že se dílo podařilo, potvrzuje deska, která dostala název „A Night At The Opera“ 
Nutno však podotknout, že dobové kritiky byly dosti na vážkách. Jedni pěli ódy na radost, druzí desku rovnou spláchli. Ale tak to bylo téměř vždy s jakoukoli tvorbou Queen. 

"A Night At The Opera", to není jen "Bohemian Rhapsody". Nabízí velmi sevřený, dechberoucí celek, který na tu dobu velmi dobře propojil hudební styly od hard rocku přes operu, pop, kabaret, dixieland až po art rock. Celé dílo tak trochu připomíná divadelní představení, které vás vede od vstupu do Opery přes korzování po foyer se sklenkou dobrého pití po samotné hlavní představení o třech epických dějstvích včetně závěrečných úklon herců. Jen ten potlesk na konci jaksi chybí... ale vlastně ne, ten je na každém posluchači. 

Asi je zbytečné říkat, že „Noc v opeře“ dosáhla fenomenálního ohlasu. V rámci Queen byla první deskou, která získala platinové ocenění. Singl „Bohemian Rhapsody“ se v Británii držel devět týdnů na špičce žebříčků, dobře se vedlo i druhé malé desce, obsahující Deaconovu věc „You´re My Best Friend“ a Mayovku „´39“.

Turné, které začínalo už pár dní před vydáním „Opery“, bylo ještě před vydáním alba vyprodané. Kapele se dařilo všude kam přijela, definitivně si podmanila Ameriku, na následujících koncertech v Japonsku prý dokonce musela občas hrát i dvakrát za den. Dokonce si reputaci napravili i australští fanoušci, kteří tentokrát Queen přijali skvěle a vymazali tak příkoří, která kapela u protinožců zažila minule. Svět se zdál být naprosto skvělý a Queen se opájeli úspěchem!

6. AC/DC - Back In Black

Back in Black je sedmým studiovým albem skupiny vydané 25. července 1980.
Deska obsahuje jedny z největších hitů AC/DC jako Hells Bells, You Shook Me All Night Long, a titulní Back in Black.

Po návratu z Austrálie, z pohřbu Bona Scotta, vše prostupovala chmurná nálada. Události okolo skonu zpěváka však všechny ve výsledku semkly, Malcolm i Angus brzy začali zkoušet a nepolevovat ve svém úsilí, přičemž cítili nutnost nadcházející materiál celý věnovat památce svého kamaráda. 

Možných adeptů na post frontmana přicházelo do úvahy víc. Když jednoho odpoledne frontmana severoanglických Geordie Briana Johnsona vyrušil telefonát z Londýna, o konkurzu na zpěváka do jedné známé kapely, neváhal a půjčeným vozem se vydal na cestu z Newcastlu do centra britské metropole.
K překvapení Youngů muzikantská chemie ten večer zafungovala naprosto výborným způsobem. Johnsonův hlas byl energický jako siréna. 

Nadějné se také jevilo, že vyrůstal na totožné hudbě a shodl se s AC/DC především na bluesových vzorech z padesátých a šedesátých let. Nesmírně si kapelu získal svou pohodovou a uvolněnou povahou, ale snad ještě více svým pěveckým potenciálem. 

Kapela si vytyčila cíl v co nejkratším termínu připravit studiové album, příliš nekomplikovat situaci a nevracet se do minulosti, takže i když bylo všem jasné, že následující deska bude věnovaná památce Bona Scotta. AC/DC fanouškům na konci března stroze oznámili, že jejich novým frontmanem se stává Brian Johnson, aniž by se jakkoliv rýpali v jeho minulosti a vyjmenovávali lokální úspěchy, jaké měl za sebou.

Nová etapa AC/DC byla tedy zahájena z čistého stolu. V polovině dubna 1980 se odlétalo směr exotické Bahamy, tou dobou však byly ostrovy v Karibském moři zmítané tropickými bouřemi, které měly za následek dokonce výpadky elektrického proudu. V studiích Compass Point v Nassau s osvědčenou studiovou dvojicí Robert John „Mutt“ Lange a Tony Platt v zádech, se tak team AC/DC dokonale semkl a kreativita uvnitř tropického ráje procházela opakujícími se erupcemi.

Skrze onu koncentraci a pracovní nasazení si možná nikdo ani neuvědomoval, že se nadcházející materiál bude od všech předchozích lišit a stane se legendárním.
Platt s Langem značně přispěly ve prospěch nové zvukové stránky a vykouzlily AC/DC nový, hutnější a údernější kytarový zvuk. Zvuk působil mocněji, s větší hloubkou a celkovou pevností. Přesně tak to všichni cítili a chtěli.

Materiál se nakonec mixoval v newyorských Electric Ladyland studiích a když jej kapela poprvé slyšela, byla doslova nadšená z masivnosti, velkoleposti a modernosti výsledného zvuku. Rytmika zněla doslova dechberoucně a kytary byly natolik ostré a semknuté, až se tímto dílem nejslavnější australská kapela, jinak vždy odmítající škatulku heavy metal, zařadila nechtěně do koloritu tohoto stylu. 

Deska se okamžitě po svém vydání dostala do čela mnoha národních žebříčků prodejnosti. Její odbyt se dostal do vysokého tempa a hodně dlouhou dobu nepolevoval.

K názvu desky se váže další tak trochu kontroverzní historka. Producent Lange hodně dlouho odmítal název „Back In Black“, neboť mu přišel, vzhledem k tragické smrti Bona Scotta, příliš morbidní, ale AC/DC si za tímto sloganem neochvějně stáli. Nakonec jim bylo vyhověno a brzy se ukázalo, že to byla správná volba.

7. THE DOORS - MORRISON HOTEL

Morrison Hotel byl vydán v lednu roku 1970. 

The Doors se dokázali vyškrábat na hudební vrchol... a šlápnout vedle. Nebyli první ani poslední skupinou, které se snaha o vybočení ze zaběhnutých kolejí tak úplně nevyplatila. O to horší pak bývají návraty. V případě téhle americké čtveřice měla cestu zpět na výsluní dláždit deska "Morrison Hotel".

Jim Morrison byl pro The Doors požehnáním i prokletím zároveň. Charismatický básník a frontman byl hlavním zdrojem nápadů, které ostatní členové sestavy - Ray Manzarek, John Densmore, Robbie Krieger - dále rozvíjeli. Bojoval však také s alkoholovými a v menší míře i drogovými excesy, které nejen jeho, ale vlastně celou kapelu, dostávaly do pořádných průšvihů.

V roce 1969 mediálním obrazem formace pořádně otřásla obžaloba Morrisona z veřejného obnažování na koncertě na Floridě. Vedlo to ke zrušení pětadvaceti zastávek probíhajícího turné a k zákazu The Doors na rádiových vlnách. Koncem téhož roku zase zpěvák způsobil rozruch v letadle do Phoenixu, za který si vysloužil pokutu deset tisíc dolarů.

Muzikantům se nedařilo ani po hudební stránce. Album "The Soft Parade" přineslo nový zvuk se smyčci a dechovou sekci, Morrison se ovšem na jeho tvorbě podílel jen s velkou nechutí. V té době ho totiž zajímala hlavně poezie. S odstupem času to není špatná nahrávka, píseň "Touch Me" se stala dokonce vcelku velkým hitem, o komerčním úspěchu se ale dalo mluvit jen stěží. 

The Doors byli v problémech a očividně šli po čtyřech řadovkách dolů.
Řešení? Obvyklé - návrat ke kořenům. Tedy to, co po nich s různým úspěchem zkusila dlouhá řádka kapel, když publikum nepřijalo jejich experimentální choutky. The Doors se rozhodli vrátit zpět ke specifickému blues rocku tento sound si mimochodem podrželi a dokázali rozvinout i na nástupci "Morrison Hotel", albu "L.A. Woman". Oproti devíti měsícům, které strávili na předchozí studiovce, jim tentokrát stačily měsíce tři. Natáčelo se od listopadu 1969 do ledna 1970.

„Morrison Hotel“ je velice soudržné a sveřepé album. Neobsahovalo žádný komerční hit, který by se mohl rovnat „Light My Fire“, „Hello, I Love You“ či „Touch Me“, ale možná v tom tkví jeho největší síla. Sedí pevně na tvrdém bluesrockovém základu, více prostoru než Manzarekovy klávesy dostává kytara Robbyho Kriegera a Morrisonův hrubnoucí hlas, který ke skladbám sedí dokonale, jako kdyby chtěl demonstrovat své zmoudření. To bylo jen na oko, pod povrchem bouřil pořád ten starý Jim.

Základ alba stojí na úvodní skladbě „Roadhouse Blues“, která se léty stala klasikou, i když v žebříčcích příliš nebodovala. Pevně sedí mezi ostatní kompozicemi, odkud nevyčnívají ani dvě staré skladby – „Waiting For The Sun“, zbylé z nahrávacích seancí stejnojmenného alba a „Indian Summer“, která pocházela z roku 1966. Manzarekovy klávesy v nich částečně opouštějí svůj původní, lehce barokní styl, a zaměřují se spíše na klasické rock n`rollové piáno a hammondky, zdůrazňující bluesovou podstatu desky. Tu zdůrazňují tvrdé věci „Peace Frog“ či „Ship Of Fools“, nebo jemnější chvilky „The Spy“ a „Queen Of The Highway“, které Jim kajícně věnoval Pamele Courson v době, kdy jejich vztah procházel jednou z dalších krizí.

Na obrázku alba je zachycen hotel, který se nachází na South Hope Street č. 1246 v Los Angeles.

8. Paranoid - Black Sabbath

Paranoid je druhé studiové a zároveň průlomové album anglické skupiny Black Sabbath, vyšlo 18. září 1970.

Deska se původně měla jmenovat podle titulní protiválečné skladby War Pigs, na poslední chvíli byl název změněn, avšak obal zůstal původní. Skladba „Paranoid“, podle které album dostalo nový název, byla nahrána na poslední chvíli, aby se prodloužila celková délka alba. Prý byla nahraná dodatečně v jednom starém kostele.

Black Sabbath stvořili jedno z nejvlivnějších alb v dějinách rockové hudby. Hudebně navázali přesně tam, kde debutem skončili. Skladby na druhé desce jsou plné monolitických riffů, jedovatých textů a jedinečné kombinace řevu a nářku, odhalující temné stránky kapely. Iommiho kytarové vyhrávky jsou oproti předcházejícímu albu vytříbenější, ale stále jednoduše identifikovatelné. 

Jako celek album nadále rozvíjelo rockový směr debutu a stavělo na podlazeném zvuku Iommiho kytary, pomalých tempech a plynule se rozvíjejících strukturách většiny skladeb. Pulzující, syrové, groovy inferno je doslova učebnicí původní metalové muziky, tak jak se zrodila ve své nejčistší podobě v Británii na úsvitě sedmdesátých let.

Textové stránky se zde ujímá zejména Geezer Butler, který se od této chvíle stává téměř výhradním textařem a hlavním nositelem poselství skupiny. 
Rozšířila se však tematická škála skladeb: odpor vůči válce „War Pigs“, schizofrenie „Paranoid“, šílení roboti „Iron Man“ nebo vlastní upadání do drogové závislosti „Hand of Doom“. Z hlediska hudebního projevu se vymyká jen píseň „Planet Caravan“ se svou pomalou halucinogenní náladou. Black Sabbath se druhou deskou definitivně odklonili od svých bluesových kořenů až na píseň „Fairies Wear Boots“ a vytvořili první skutečně metalově znějící nahrávku.

Na rozdíl od prvního, jamy nataženého, alba, se Black Sabbath podařilo natočit album našláplé energií od začátku až do konce. Tento vrchol tvorby s Ozzy Osbournem se již bohužel Black Sabbath nepodařilo zopakovat, nicméně toto album vykoplo kapelu do první ligy po bok Deep Purple, se kterými měli mít později ještě komplikovanější vztah, a dalších legend.

 
9. Fleetwood Mac - Rumours

Rumours je jedenácté studiové album britsko-americké rockové skupiny Fleetwood Mac, vydané 4. února 1977. 

Album je vrcholným dílem druhé reinkarnace skupiny Fleetwood Mac, kteří v sedmdesátých letech změnili nejen kontinent, ale i hudební styl.

Dva partnerské páry v hudební skupině, to je riziko - ABBA by mohla vyprávět. Nad nimi se tyčil excentrický bubeník Fleetwood a všechno zpočátku klapalo. Po příchodu dvojice Nicks-Buckingham natočili vřele přijaté eponymní album, z něhož vzešel velký hit "Rhiannon". Jenže když o dva roky později došlo na tvorbu pokračování, které vejde ve známost jako "Rumours", harmonie v bandu byla tatam. Oba páry, z toho jeden manželský, se rozpadaly a rodinných problémů nebyl ušetřen ani Mick.

Za této atmosféry se všichni zavřeli do vcelku nevlídného a stísněného studia Record Plant v Sausalitu. Jakkoliv byly osobní vztahy pochroumané, muzikantská chemie fungovala kupodivu stále dál. Osobní rozpoložení mezi členy skupiny se pochopitelně odráželo i v niterných textech. Otěže ve studiu přebral kytarista Lindsey Buckingham. 

Každopádně je to jeho zásluha, že vzniklo výrazné, pop-rockové album, které v podstatě sází jeden hit za hitem. Písně jako "Chain", "Go Your Own Way", "Second Hand News" či "Dreams" - a vlastně kterákoliv jiná položka v tracklistu - nepotřebují oporu v podobě konstrukce celé desky, obstojí samostatně.

Ne vše ale bylo tak snadné, hudebníci v podstatě chodili do studia jako do práce. Po skončení session nenásledovala žádná další sociální interakce. Christine a Stevie se odstěhovaly do sousedících bytů, kde se často schovávaly před poněkud emočně nestabilním Johnem McViem, mužská část kapely se mezitím oddávala divokým večírkům, na kterých měla podíl i slušná porce kokainu. A pak, v tomto fyzickém i duševním stavu, se vraceli do studia a pokračovali v práci.

Předchozí deska měla značně agresivní kampaň vedenou napříč rádiovými stanicemi po celých Spojených státech. A tuto síť kontaktů vydavatel s úspěchem využil i tentokrát. V předobjednávkách se prodalo 800 000 kopií, což byl nejúspěšnější předprodej společnosti Warner Bros. vůbec. Album si od kritiky vysloužilo prakticky výhradně pětihvězdičková hodnocení. Velmi rychle se vyšplhalo na 1. místo albového žebříčku, podle Billboardu se stalo i albem roku 1977.

O úspěchu a oblibě nahrávky vzniklé v dusné atmosféře svědčí i to, že do roku 2017 se jí prodalo přes 400 milionů kopií a jedná se 11. nejprodávanější desku ve Velké Británii. A podstatné je i to, že jakkoliv byly vztahy napjaté, konec Fleetwood Mac to rozhodně nebyl.  

10. DEEP PURPLE - Machine Head

Machine Head je šesté studiové album vydané 25. březen 1972.

Legendární a samozřejmě i nejslavnější album v historii Deep Purple. Nahrávalo se v průběhu tří týdnů v prosinci 1971 ve švýcarském Montreaux a to jen několik desítek metrů od břehů Ženevského jezera, kam si pětičlenná kapela s úlevou odskočila dobíjet baterky z náročných koncertních štací, jenž se v průběhu právě uplynulých dvou sezón zdály nekonečné.

Ačkoliv je vznik alba „Machine Head“ opředen dobrodružstvím v podobě požáru, který zavládl v místním klubu Casino a to 4.prosince během koncertu Franka Zappy, nahrávání bylo započato dva dny od události v naprostém poklidu a sice v blízké rezidenci zvané Pavillon. Později se však přesunulo do mobilního studia, jehož vlastníky byli Rolling Stones.

Dramatická událost v poklidném lázeňském městě byla pro další generace fanoušků zvěčněna v podobě textu největšího hitu kapely - „Smoke On the Water“, o čemž samozřejmě tamní četníci, monitorující tehdy prosincový pobyt další dorazivší vlasaté grupy, nevěděli.

Deep Purple toužili vyslyšet volání většiny svých fans po návratu k tvrdší hard rockové podstatě a hodlali především posílit blues rockové vlivy, kterých samozřejmě na albovém předchůdci citelně ubylo. Kapela tentokrát ve studiu nevyužila služeb žádného producenta a veškeré práce si dirigovala sama, skutečnost, že to na výsledku není v negativním smyslu vůbec znát, svědčí o schopnostech muzikantské sebereflexe a skvěle zvládnutém studiovém řemeslu.

Na rozdíl od alba „Fireball“, které se stalo ve chvíli vydání pro všechny naprostou neznámou, byly tentokrát některé skladby přehrány s předstihem na podzimních koncertech, protože se muzikantům zdálo zajímavé, poznat reakce posluchačů na fungl nové skladby ještě předtím, než budou nahrány.
Skladba „Highway Star“ se stala oslavou svobody a vznikla na posledním americkém turné. Vypjatá hrdá hymna, na svou dobu poměrně tvrdá a rychlá, opatřená refrénovou gradací, vynikajícími instrumentálními výkony všech zúčastněných, zejména pak Blackmoreovými sólovými kouzly inspirovanými klasistickými postupy Johnanna Sebastiana Bacha, ale rovněž naprosto dechberoucím vokálním výkonem Iana Gillana, začínající zde oním nezapomenutelným hysterickým výkřikem. Pokračovalo se nadále ve velkém stylu, neboť jak song „Maybe I´m Leo“ stojící na povznášející lyrice, zadumaném riffu, a luxusních bluesových sólech, tak chytlavá hymna s dominantní kytarou a vítězně optimistickým naturelem - „Picture Of Home“, nepodlezly obvyklou laťku kvality a rovněž atakovaly pozice naprostých klasik Deep Purple a to říkám navzdory faktu, že se ani jedna z těchto věcí nestala hitem. Blíže k tomu samozřejmě měla „Picture Of Home“, jenž v sobě měla onu rozvolněnou melodiku a celkový optimismus. Obě písně představují Deep Purple na vrcholu skladatelských sil a stmelují nejlepší vlastnosti této kapely ze své zlaté éry na podkladě fenomenálních Lordových hammondů.

Roger Glover a Ian Gillan si hodně slibovali od skladby „Never Before“, která se měla stát, díky své snové odlehčenosti a úhlednosti, tím nejvýraznější singlem, bohužel udál se přesný opak a právě tahle věc nezaznamenala jako singl zas až tak velké ohlasy. Kapela ještě dnes tvrdí, jak si dávala na „Never Before“ záležet, jak byl každý detail, každá vyhrávka perfekcionalisticky a do malebné podoby ošetřena a celkově byl song učesán tak, aby se dal vypustit pro nejčastější mainstreamové rotace, ale nakonec bylo všechno úplně jinak. Legendární se totiž stala píseň následující „Smoke On the Water“, notoricky známý flák s typickým postupujícím riffem, který slyšel snad úplně každý a který nelze jen tak dostat z hlavy. Píseň, jenž je ještě pětačtyřicet let po své realizaci největší klasikou rocku, naráží na onu dramatickou událost z počátku pobytu Párplů ve Švýcarsku a ve svém textu vyobrazuje chvíle, kdy se kouř z hořící budovy rozprostřel nad hladinou jezera.

„Lazy“ zahajují tóny Lordových hammondů, které z komorních ponurých fází, tolik připomínajících hudbu k zádušní mši, přecházejí k hravým motivům, když se skladba rozjede a přidají se i další instrumenty. Když se do skladby po čtyřech minutách poprvé dostane Ian Gillan s pouhými několika větami textu a foukací harmonikou, song už míří do finále. Pravým opakem „Lazy“ je hardrockově důrazná „Space Truckin´“, ve své době drtivá nálož s party podladěných groovy riffů. Šlo zřejmě o jeden z nejtvrdších songů Deep Purple všech dob, který u mnohých fanoušků roznítil vzpomínky na majestátnost alba „In Rock“ a bylo jej tak možné chápat jako jistou odměnu pravověrným.

Ještě zbývá dodat, že ve švýcarském studiu byla nahrána i balada „When A Blind Man Cries“, která se na původní vydání paradoxně nedostala a skončila jako B strana singlu „Never Before“, nicméně na mnohých remasterovaných edicích už se nachází. Celkově platí album za klasiku všech klasik.

Album nakonec mělo kýžený úspěch, v Británii debutovalo na prvním místě v žebříčku. Kapela se později s masivním úspěchem vydala na americké turné, poprvé zavítala i do Japonska, kde vznikl živák "Made In Japan", což je nahrávka, která se dodnes umisťuje na nejvyšších příčkách nejlepších koncertních záznamů rockové historie.