AC/DC - Blow Up Your Video

Máš-li rád tvrdý, šťavnatý rock, ve kterém je spousta řízné kytary, hodně smyslu pro rock'n'roll a kapku zdravého chuligánství, tohle je deska pro tebe.

Příběh skupiny, která má v názvu značku pro střídavý a stejnosměrný proud (a podle slangových slovníků pro muže pod oboji"), však začíná už v roce 1966. To se na britské hitparádě proslavila písní Friday On My Mind pětičlenná australská skupina Easybeats. Trochu merseysoundu se v ní snoubilo s módní náladou elegantních mods. Stal se z ní evergreen šedesátých let, bohužel z pera skladatelské dvojice George Young a Harry Vanda jediný. Ještě jedna skladba se dostala do hitparád, kalifornskými hippies a beatlovskými náladami ovlivněná Hello, I Love You (1968), ale pak už se Easybeats dařit přestalo a vrátili se do Austrálie, kde se ještě pár let pokoušeli přizpůsobit módním trendům.

V době, kdy George Young slavil jako doprovodný kytarista a zpěvák Easybeats své krátkodobé úspěchy, se začínali jeho mladší bratři Angus Young  (1959) a Malcolm Young  (1953) teprve na kytary učit. Jejich rodina pocházela ze Skotska, na což byl vždycky pyšní, a přestěhovala se do Sydney teprve v roce 1963. O deset let později už oba kluci, okouzlení kariérou svého bratra, začali sestavovat první své kapely. Obvykle to vypadalo tak, že zpěvák, bubeník a baskytarista zmizeli hned po prvních zkouškách. Až teprve Bon Scott, o třináct let starší než talentovaný kytarista Angus, se koncem roku 1973 v kapele usadil. O rok později se přidali ještě bubeník Phil Rudd a baskytarista Mark Evans.

Young a Vanda právě končil svou zpěváckou dráhu a začali se rozhlížet po jiném zaměstnání v hudebním byznysu. Rozkoukávání dlouho netrvalo - nejmladší z Youngů byl totiž tak talentovaný kytarista, že by bylo škoda toho nevyužit. V produkci tohoto dua vznikla první čtyři alba souboru - High Voltage (1974), TNT (1975), Dirty Deeds Done Dirt Cheep (1976) a Let There Be Rock (1977), úspěšná v Austrálii, ale i mezi těmi příznivci tvrdého metalu, kteří se zajímali o hudbu na periferních scénách jako jsou Austrálie, NSR, Skandinávie apod. I metalová kritika ocenila na těchto deskách smysl pro humorný nadhled, drsně chlapské dvojsmyslné žertování a hlavně energické nasazení. Sex, pití a občas trochu nezbytných metalových témat jako prokletí, hrůza nebo noční můra, to byla hlavní témata jejich písní. Však je také domovská společnost Atlantic zdahle reprintuje dodnes.

Poslední dvě desky z první čtveřice vyšly v rodné Austrálii už bez přítomnosti kapely. Ta se na jaře 1976 vylodila v Anglii a za několik týdnů už patřila k oblíbeným skupinám londýnských klubů. Na podzim při londýnském koncertě vystoupili jako předkapela Ritchieho Blackmora a jeho Rainbow - tisk tvrdil, že bývalou hvězdu Deep Purple “převálcovali".

Období mezi získáním popularity a jejím stabilizováním bývá nejtvrdší. Právě Easybeats se nevydařilo. AC/DC proto brali jednu šňůru za druhou. Evans to nevydržel a místo něj přišel Cliff Williams, už čtvrtý rodilý Brit v kapele. Výsledkem byl skvělý úspěch další trilogie desek - Powerage (1978), # You Want Blood You've Got It (1979) a Highway To Hell (1979), technicky dokonale využívajících možnosti, které jim studia, odpovídající jejich stále rostoucí reputaci, mohla nabídnout.

Jestliže statistika tvrdí, že do roku 1983 prodala jejich firma Atlantic 25 milionů jejich LP desek, zde je začátek. Singly Rock'n'Roll Damnation a Squeler se dobře umístily i v britské, americké a německé hitparádě, ač se na ně AC/DC nespecializují.

19. února 1980 potkalo kapelu neštěstí. V Londýně zahynul na následky přílišné konzumace alkoholu zpěvák Bon Scott, jediný, kdo dokázal na pódiu konkurovat kytarovému exhibicionistovi Angusu Youngovi, který na sebe obvykle strhává maximum divácké pozornosti. Jeho nástupcem se stal další Skot - Brian Johnson, předtím zpěvák průměrné kapely Goerdie, ozdobené čtyřmi alby nezáživně inspirovanými tehdy úspěšnými Slade, ale právě vliv Slade byl tím důležitým jednotícím prvkem mezi Johnsonem a zbytkem kapely AC/DC podobně jako oni neholdovali dlouhým a patetickým metalovým opusům. Jejich doménou byla a je krátká a drsná písnička, mnohdy schopná skandovaně roztleskat publikum. Žádné velké moudrosti, ale fotbal, pivo, smažené brambůrky a podívaná na kytaristu v bermudách, který se na pódiu předvádí. Ještě něco navíc?

Jestli se v americké hitparádě Highway To Hell dostalo až na sedmnácté místo (a prodávalo se slušně ještě dva roky potom), pak návrat nového obsazení s Brianem Johnsonem v podobě alba Back In Black (1980), jež bývá někdy považováno za jejich nejlepší, už znamenal místo čtvrté, po němž následovala reedice Dirty Deeds Done Dirt Cheep s třetím místem a další nové LP For Those About To Rock, We Salute You (1981), které se konečně vyšplhalo až na vrchol. Od tohoto okamžiku jsou považováni za metalovou extraligu, a to i přes fakt, že jim chybí některé důležité atributy žánru jako pompa, patos, extravagantní stylizace a hra na černou magií. AC/DC byli vždycky blíž Pokladu na ostrově než Kosmické odyssee.

Od té doby došlo k malým změnám v obsazení - na kratší dobu zaskočil za Cliffa Williamse Mark Evans a posledního rodilého Australana Rudda nahradil bubeník Simon Wright. Ale vzhledem k tomu, že Angus Young je tolik v popředí a doprovodná kapela i se zpěvákem se drží v pozadí, je to záležitost nepodstatná. Po úspěchu alba Flick Of The Switch (1983) se soubor začal systematicky specializovat na americkou scénu, mimo jiné zdůrazňováním svérázností rodného Skotska, a velmi dobře se mu dařilo i v oblasti videoklipů.

Easybeats byli spolu se Seekers prvními australskými kapelami, které upozomily na možnosti místní scény. AC/DC je první dokonale naplnili a to dokonce v žánru, kde není tak snadné uspět. Stali se příkladem pro řadu dalších australských skupin všech rockových a popových žánrů, mezi nimiž hlavně v poslední době na sebe upozornili INXS. O smyslu metalu se ve světě vedou spory - najdeme názory, že metalje tu proto, aby dal buranům aspoň trochu “kultury", nebo tvrzení, že tvrdý rock”má dávat hlavně klukům co nejvíc srandy a zábavy". AC/DC jsou, myslím, argumentem spíš pro to druhé stanovisko. Vezmi to jako uznání - mudrovat dovede každý, ale bavit málokdo.

Josef Vlček