Logo
Nevíte si rady? Zavolejte.
(Po-Pá,16-19 hod.)
0 ks
za 0 Kč
Nákupní košík je prázdný
Potřebujete poradit? Neváhejte nás kontaktovat.
  1. Úvod
  2. Blog
  3. Hudební styly a žánry
  4. Funk - hudební styl

Funk - hudební styl

Hudební styl funk vznikl ve druhé polovině 20. století. Čerpá z kulturního dědictví potomků původních afrických otroků, ale také celkové černošské kultury, fungující od šestnáctého století ve Spojených státech. Funk z předchozích hudebních stylů, u nichž se inspiroval, absorboval některé prvky a postupně si vydobyl status svébytného hudebního stylu.

Africké kořeny funku

Černošská hudba měla vždy velmi silné kořeny spjaté s kulturou, historií, rituálními obřady i zvyky jednotlivých afrických kmenů.

Původ funku vždy byl a je spojován hlavně s černošskou kulturou a tím i částečně s tradiční africkou hudbou, která jako součást kulturního dědictví pozdějších. Afroameričanů také dopomohla k jeho vzniku. Funk obsahuje magickou sílu a schopnost vtáhnout posluchače do hudebního dění pomocí chytlavých rytmických struktur a žhavě pulzující hudby, stejně jako původní rituály a bubnování na africké půdě.

Funk, stejně jako ostatní hudební styly 20. století ve Spojených státech, má logicky své kořeny především v hudbě, jejíž základy začaly pomalu vznikat záhy po příjezdu prvních černošských obyvatel, nesvobodných otroků, do nové země.

Hudební styly s přímým vlivem na vznik a vývoj funku

Hudební styly 20. století se vyvíjely jeden z druhého a absorbovaly také cizí vlivy. Všechny hudební styly měly určitý vliv na vznik a vývoj funkového stylu. Většina z nich je známa pod zastřešujícím názvem „jazzová hudba“.

Jedním z hudebních stylů, důležitých pro vznik pozdější funkové hudby, byl na přelomu 20. století gospel. Společně se spirituálem, který byl tradičním černošským náboženským zpěvem, dopomohl k navrácení sebevědomí a hrdosti černošských Američanů. Sloužil k vyjádření nesouhlasu s nepříznivými rasovými podmínkami v Americe. Do funkového stylu přinesl výjimečně živelný zpěv, propojený s pohyby celého těla, tleskáním i dupáním.

Současně s gospelem se vyvíjelo také blues a ragtime. Začala se rodit nová hudba, která svou výjimečností brzy ovlivnila další hudební styly 20. století. Blues přineslo (nejen do funkové) hudby emocionalitu a osobitý projev, ragtime přispěl důraznou a pravidelnou rytmičností.

Fenoménem se počátkem století stala kultura jazzu ve městě New Orleans. Ve 20. letech bylo toto Francouzi založené přístavní město velmi rušným centrem společenských a spolkových organizací i karnevalové sezóny. New Orleans, dodnes uznávaný jako „pravá kolébka jazzu“, však nebyl jeho jediným domovem. Do povědomí bělochů se jazz dostal v New Yorku, kde začal být vnímán jako druh umění.

Nadšení nad nově vznikajícími hudebními styly upadlo společně s příchodem náhlé hospodářské krize ve 20. a 30. letech. Po ústupu hospodářské krize lze říct, že tradiční jazz ustoupil nově nastoupivšímu, nevázanějšímu, tanečnímu swingu. Swing inspiroval funk svou přirozenou veselostí, energičností a snahou zaujmout posluchače a strhnout je k bezprostřednímu vyjadřování tancem. Hudba bebopu ve 40. letech znamenala pro funk originální a zcela soběstačný hudební útvar, který se chtěl záměrně lišit od předešlých hudebních forem. Pro funk byla důležitá bebopová víra ve vlastní názory, schopnost vymanit se ze zažitých pravidel a na základě vlastního sebevědomí vytvářet naprosto originální a nikým jiným nereprodukovatelnou hudbu.

Stejně tak styl bebop vyjadřoval protest proti tehdejším názorům společnosti. Ve 40. letech se zrodil také Rhythm & Blues, který celou svou strukturou výrazně ovlivnil budoucí podobu funku. Byl to čistě černošský styl s živelnou základnou a emocionálními prvky, vycházejícími z původních tradic a hrdosti prvních černošských přistěhovalců. V 50. letech se kromě stylu Rhythm& Blues představil i Rock & Roll, a to mnohem početnějšímu – už i bělošskému publiku. Ten znamenal nejen revoluci v hudbě, ale také manifest nastupující generace, která prosazovala nové přístupy k celkovému kulturnímu dění vůči černochům. Obrovská popularita Rock & Rollu byla spojena s velkým množstvím mladých lidí v tanečních sálech i s novým módním trendem.

Soul, stejně jako Rhythm& Blues, byl v 60. letech přímým předchůdcem funku a hudebním stylem, ve kterém se funk inspiroval, z něhož čerpal. Pomalá, oduševnělá, ale zároveň přísně neústupná černošská hudba, kterou nedokázali bělošští hráči napodobit, je i do dnešní doby výrazným a důležitým prvkem mnoha funkových skladeb. 70. léta se vyznačovala zrychleným tempem, doplňovaným elektronickými hudebními nástroji, přicházejícími z rockové hudby.

Jazz rock k vývoji funkové hudby přispěl smísením elementů jazzové a rockové hudby, a tím i zvýrazněním zajímavých zákonitostí v rytmice, melodice, nové barvě i možnosti kombinování nástrojů. Posledními zmiňovanými hudebními styly jsou disko a hip hop, které by bez existence funku nejspíše vůbec nevznikly.

Historický kontext vzniku funku

Přestože se ve funkové historii objevovalo a do dnešní doby objevuje mnoho hudebníků bílé pleti, počátky funku byly vždy především doménou Američanů černé pleti v době Hnutí za občanská práva v 60. letech 20. století.

Ačkoli se situace černošských obyvatel v Americe pomalu zlepšovala už po 2. světové válce, v 60. letech byla uvolněná atmosféra mnohem viditelnější. Američtí černoši měli najednou volnost a mohli téměř kamkoliv. Svou spontaneitou, živočišností a stylovostí stále více ovlivňovali a přetvářeli stereotypní názory bílých Američanů. Dostávali pracovní příležitosti, které jim byli dříve odpírány, a mohli se tak ucházet mimo jiné i o pozice státních zaměstnanců. Stěhovali se z okrajů měst do center a do sousedství bílých obyvatel, vstupovali do smíšených manželství a zakládali smíšené rodiny.

Černošská kultura již nebyla vytěsňována na okraj kulturního dění a velice silně ovlivnila vývoj americké kultury. Právě v této době, kdy američtí černoši užívali nabyté svobody a volného myšlení, se začala vytvářet velice spontánní a emocionální hudba rozmanitých poloh, barev i instrumentace. Celkově se začaly bořit hranice dosavadního zvuku a vznikala nová, moderní éra hudební kultury. Funk vycházel a hodně čerpal z tradiční hudby původních afrických černochů, která za svou existenci na území Spojených států vlastně nikdy nebyla přímo a účelně integrována mezi ostatní americké obyvatele. Funk získával inspiraci přímo ze zdrojů prvotní africké hudby plné polyrytmických úderů a obnovil tak tuto kulturní zvláštnost. Kromě afrických kořenů však byla hudba funku ovlivněna hudebními styly 20. století i soudobou kulturou nepokojných 60. let, hnutím hippies.

Význam slova funk

Označení funk ve svém prvotním významu nemělo s hudbou nic společného. V anglickém jazyce se slovo „funky“ vyskytovalo už nějakou dobu. Slovní spojení „funky fish“ může znamenat „smrdutou rybu“, tedy něco páchnoucího.

Původní významu slova „funk“ jako něco smrdutého, byl bělochy užíván k posměchu. Běloši používali výrazu „be funky“ ve smyslu negativním, hanobícím, šlo zejména o výraz pro „černošský pach“, urážející jejich čich

Jak poznat funk

Samotná hudba ve stylu funk je poměrně těžko definovatelná. Funk může být sladce vzrušivá nálada, ale i nestoudné vibrace. Je to přirozeně osvobozující zvuk, který působí na posluchače všelijakými dojmy. Může člověka vyzdvihnout do výšin, stejně jako nechat propadnout do hlubin. Je to zemitá esence prapůvodních zvuků, založených na basové linii a vzbuzující ty nejpřirozenější reakce. Na rozdíl od soulu byl funk komplexnější s důrazem na rytmickou složku.

V jednotlivých taktech se vyjímala hlavně rytmičnost ostré basové kytary, bicích i dechové sekce. Hráči na dechové nástroje už neprovozovali delší improvizační úseky, ale spíše fungovali v krátkých a průrazně energických mini-intervalech jako další rytmický nástroj. Dokonce i zpěv byl výrazovým nástrojem, využívaným pro zvýraznění rytmu.

Po melodické stránce byly funkové skladby celkově jednodušší a tanečnější než například komplikované techniky v jazzu. Hudebníci typického funku měli v 60. letech podobný instrumentář jako jazzoví hudebníci. V dnešních kapelách vedle bicích, kytar a kláves nesmí chybět dechová sekce, čítající alespoň trubku, trombon nebo saxofon. V 80. letech navíc začala hudba funku využívat módních elektrifikovaných nástrojů, přinášejících nový zvuk. Začaly se ve větší míře používat syntezátory. Ovšem i hudební skupiny, které mají sestavu o trochu jiných hudebních nástrojích, mohou tvořit hudbu podobnou funku. Jednoduše řečeno funková hudba byla a je specifická výraznou rytmičností, frázováním a energičností. Veškerá pravidla jsou podřizována šestnácti dobým rytmem s důrazem na první dobu a celkový groove.

Texty nemají jen doplňkový charakter, ale povětšinou se vyjadřují k problematickému tématu. V 60. letech se černošští Američané nesouhlasně vyjadřovali například proti politickému a kulturnímu dění nebo válce ve Vietnamu.

Veškerá černošská hudba fungovala jako nástroj vyjádření vlastních myšlenek a přesvědčení, hrdosti, sounáležitosti i boje proti útlaku. Nejen, že byla tato typicky rytmická a tanečně vedená hudba důležitá pro každodenní činnosti či pohyb jako takový, ale stala se společným jazykem nespokojených černochů. Soul a funk se stali prostředky černošské nezávislosti. Uvědomování si kultury země svého originálního původu přimělo americké černošské hudebníky vkládat do své hudby – a v tomto případě tedy do stylu funk – mimo jiné i pozměněný a už moderněji pojatý zpěv a hlasový projev tradiční Afriky. Ten byl spojený s dokonalou rytmickou technikou afrických bubnů.

Co dělá hudbu funky?

Groove – něco magického co vás při poslechu hudby podvědomě nutí tancovat a hýbat se. Je to opakovaná melodicko-rytmická figura, obměňovaná tak, aby výsledná muzika měla řádnou šťávu a odpich, prostě aby se „sypala“. A aby z ní čišela radost a dýchal sex.

Basová kytara - silná basová linka , která je melodická a často je středobodem písně. Používá složitější rytmy. Charakteristickým prvkem funk basy je perkusivní "slap" technika hraní, kdy baskytarista mlátí palcem do strun.

Dechová sekce – Trubka, trombon, saxofon. Svatá trojice dechové funk sekce. Nástroje mají za úkol volné pasáže, většinou ve zpěvu, doplňovat rytmickým štěky.

Funk se jako hudební styl začal projevovat v 60. letech 20. století. Byla to doba, kdy se zvedla první vlna nespokojených hudebníků. Ti se začali ve své hudbě ohrazovat proti dlouhému období nespravedlnosti vůči Američanům černé pleti. Bílá komunita už od této chvíle neměla výhradní rozhodovací právo a nemohla více omezovat jejich nároky. Černošské obyvatelstvo už nebylo přehlíženo a vytlačováno na okraj společnosti. Jejich názory a myšlení se stávaly nezávislejšími a vyjadřování vlastních pocitů a skrývané zloby byly na pořadu dne.

Hudební styl funk zahrnuje spoustu různých emočně laděných textů, melodie i rytmiky. Stoupenci tohoto druhu hudby se pokoušeli propojovat nové techniky hry s původními technikami přenesenými z Afriky. Popisují v textech náladu 60. let v Americe i citovost spojenou s kulturní identitou původních afrických přistěhovalců. Celkově vzato, funk byl všeobecně jeden velký extrém, který obsahoval energičnost, jemnost, jednoduchost, ale i propracovanost.

Díky Jamesi Brownovi, který byl nejen soulovým, ale i funkovým králem, je možné vypozorovat charakteristiky funkového stylu. Brown byl osobností, která poukázala na nové tendence v hudebním světě i na nespokojenost se stávajícími společenskými podmínkami. Chápal funk nejen hudební styl, ale také jako černošské hnutí za podporu lidských práv nebo módu. Tím funk přiblížil širšímu publiku a zajistil mu výraznější popularitu. Poměrně dlouhou dobu byl veřejnému publiku styl funk skrytý a neznámý. Vesměs přetřásán jako hloupě zpopularizovaná představa jakéhosi „pa-stylu“, byl funk považován jen za vedlejší produkt soulové hudby , a to i přesto, že se ve své podstatě vytvářel do posledních detailů zcela samostatně. Dlouho nebyl přesně definován a jeho hudební pravidla tedy byla logicky nečitelná. Přestože měl funk určité zákonitosti,

Apoštol funku – James Brown

James Brown v 60. letech započal významnou éru nového hudebního stylu funk. Do své kapely angažoval podle svých kritérií ty nejlepší a nejtalentovanější umělce, kteří podle něj měli nejlepší předpoklady přispět svým osobitým výrazem k vytvoření té správné hudební funkové atmosféry.

James Brown apoštol funku

Všichni umělci, kteří kdy pracovali s Jamesem Brownem byli svým způsobem hudebními osobnostmi. Nadaní hudebníci, kteří působili v 60. letech v jeho kapele, byli uznávanými sólisty i mimo Brownovu skupinu. V 70. letech se však mnoho hudebníků rozhodlo u Jamese Browna skončit. Důvodem pro hromadný odchod výborných funkových umělců nebyla jen myšlenka vlastní kariéry, ale také prchlivá povaha Jamese Browna. Ten si nekompromisně zakládal na přesném dodržování funkových zákonitostí a pravidel, dožadoval se absolutní docházky i práce v jím určených hranicích možností funkové hudby. Vše bylo řízeno Jamesem Brownem. Navíc měl James Brown osobní problémy, které už nedokázal kontrolovat, a které ničily jeho funkovou „múzu“.

V průběhu 70. a 80. let se pak někteří hudebníci k Jamesi Brownovi průběžně vraceli a spolupracovali s ním na koncertech či na dalších albech. Mezi nejvýznamnější hudebníky, kteří v 70. letech odešli, patřili saxofonisté Maceo Parker a Pee Wee Ellis, trombonista Fred Wesley a bass kytarista Bootsy Collins.

Všichni tito hráči kromě občasného hostování u Jamese Browna hráli v samostatných hudebních seskupeních. Zajímavou se jeví kapela J . B. ’ s, kterou prošli všichni uvedení hudebníci. Do dnešní doby si tito hudební přátelé občas vzájemně vypomáhají a zvou se na koncertní jamování.

P-funk

Označení P-funk se poprvé objevilo během 70. let společně se jménem George Clintona a jeho dvou funkových kapel Funkadelic a Parliament. Slovo „P-funk“ má dodnes mnoho významů. Původně to byla zkratka pro „pure funk“ (čistý funk), jak je naznačeno na albu MOTOR BOOTY AFFAIR skupiny Parliament z roku 1978. Dalším možným vysvětlením slova „P-funk“ je spojení jmen dvou Clintonových kapel – Funkadelic a Parliament.

George Clinton

V každém případě P-funk zahrnoval veškerou hudbu a počínání spojené se jménem George Clinton. Jako subžánr původního stylu funk dokázal George Clinton a jeho P-funk zahrnout celou kaskádu aktivit a projektů. Od samotné hudby přes styl pestrobarevného oblékání šlo až o „vesmírnou filozofii“ a „funkatýry“ . Označení funkatýr vychází z podobně znějícího anglického slova funkateer, které nemá přesnou definici. Název vznikl v 70. letech na podkladě hudebního stylu a samotného slova funk. Jednoduše se dá říci, že funkatýr je člověk, který je stoupencem P-funku a jeho veškerých myšlenkových proudů.

P-funkem se brzy nechávali ovlivnit hudební umělci jako Prince, Red Hot Chilli Peppers nebo Dr.Dre. Prince s Georgem Clintonem spolupracoval na několika albech a v 80. letech do P-funku včlenil elektrický zvuk, Red Hot Chilli Peppers ve svých počátcích tvořili hudbu ve stylu P-funku a jejich v pořadí druhé album dokonce produkoval samotný George Clinton. Hudebníku s pseudonymem Dr. Dre se v 90. letech podařilo připomenout zašlou slavnou éru Clintonova funkového snažení (viz kap.

Dance-funk

Propojení funku s moderní diskem. Výsledkem je uhlazenější zvuk, elegantně taneční, oproštěný od složitých struktur, ohraničený uzamčenými riffy a zjednodušenými vokály. Hudba měla poměrně funkový groove, ale řadila se už mezi diskotékový žánr. Představitelé tohoto subžánru jsou Chic, Cameo

Osmdesátá léta – úpadek zájmu o funk

Jak je tomu se vším, „čeho je moc, toho je příliš“. Podobně to bylo i funkem. V osmdesátých letech zaznamenal úpadek obliby, ale zároveň docházelo k jeho vývoji, respektive spojování s ostatními žánry. Do zvuku funku se prosazovat i nové moderní hudební nástroje. Trubky, saxofony a pozouny byly najednou nepopulární, zvuky klasických kláves nahradily moderní syntetizátory, místo „funky bubeníka“ se začaly používat drum machines, přibyly syntetizátorové basy.

Jazz-funk

Jazz-funk se vytvářel – stejně jako ostatní styly – fúzí již existujících několika stylů, které na sebe v daném časovém úseku vzájemně působily. Bylo tedy jen otázkou času, kdy se dostane na řadu mix všudypřítomného jazzu a funku. Ačkoli funk vlastně vznikl pomalým vývojem směřujícím původně od jazzových struktur, v 80. letech už měly oba styly vlastní a pevné základy. Jedním z hudebníků, využívajícím prvky jazz - funku je uznávaný Herbie Hancock.

Herbie Hancock

Rock-funk

Funk-rock se stal jednou z odnoží klasického funku 70. let. Už podle názvu je patrné, že vznikl spojením funku a rockové hudby, která se v průběhu 70. let dostávala do popředí zájmů některých posluchačů. Co se týče funk-rocku, vývoj tohoto stylu dopomohl k rozšíření nástrojového inventáře. Většina používaných nástrojů ve funku tak byla pomalu nahrazována elektronickými. Základní stavbu každé skladby stále tvořila elektrická a basová kytara s pravidelným rytmem bubnů. Tento styl oslovil jak už zmíněné kapely, například The Rufus, Funkadelic nebo The Isley Brothers, tak například i Prince nebo Red Hot Chilli Peppers .

Punk-funk

V 80. letech se funk přetvářel do nové podoby. „Živí“ hudebníci přestávali být v módě a například bubeníci i klávesisté bývali stále více nahrazováni technickými přístroji a syntezátory. Rick James byl vedle Prince jedním z prvních funkových umělců, který se nechal strhnout tímto novým trendem. Mnoho punkových skupin se bylo ovlivňováno funkovými rytmy basových kytar a bicích. Ve svých textech si podobně jako funkoví hudebníci i hráči punku vybírali kontroverzní témata. Hudba byla pro mladé publikum dostatečně taneční a energická. Talking Heads svou tvorbou také patří mezi punk-funkové kapely

Devadesátá léta - znovuobjevení funku 

Metal-funk

Metalová hudba je na první poslech velice hlasitá až hlučná, nepřehledná, v příliš rychlém tempu. Příznivci metalu mívají většinou zálibu v motorkářství, dlouhých vlasech a kožených věcech. V kombinaci s funkem však může metal působit trochu jemněji a tanečněji. Těžký a pevný rytmický základ kytary a bicích spolu s „kvílející“ rychlou kytarovou částí se díky funkovému nádechu stává lépe srozumitelným a charakteristicky „jiným“. Mezi funk-metalové skupiny patří mimo jiné Rage Against The Machine nebo Primus

G-funk

G-funk neboli „gangsta“ funk je jednou z novodobých podob hudby funku 90. let. G-funk je založen hlavně na práci se syntezátory. Celkově je tento styl pomalý, plný těžkých dob. G-funk se vyznačuje „vykrádáním“ repertoáru funkových kapel 70. let, hlavně tak zvaného P- funku. G-funk na P-funk navazuje již svým názvem.

Výběrem pojmu G-funk se hudebníci tohoto stylu v jistém smyslu hlásí k odkazu stylu P-funk. G-funkoví autoři využívali pro své skladby samply typických P-funkových kapel jako byli Parliament a Funkadelik, ale neváhali před použitím samplů z inventáře Jamese Browna a dalších funkových kapel jako Sly&The Family Stone, The Ohio Players, The Meters a mnoha jiných.

G-funk přímo souvisí s „gangsta rapem“. Pojmenování „gangsta“ znamená gangsterský rap, ve smyslu tvrdý černošský rap. Pomalu vznikal během 80. let jako jedna z forem rapu využívaného v hip-hopu. Gangsta rapeři kriticky a poměrně razantně komentují násilí, promiskuitu, drogy, rasismus a další témata dotýkající se černošských ghett a ulic větších měst. Samotní interpreti se považovali za „komentátory“ každodenního dění.

Šlo o alternativu k oficiálním médiím, která dle jejich mínění neinformovala dost objektivně nebo se těmto pro obyvatele ghett tak důležitým otázkám věnovala jen okrajově. Od černošské problematiky došlo vlastně ke společenské kritice obyvatel na okraji společnosti. Většina hudby G-funku byla určena především těmto sociálně slabším. Styl G-funk byl hudbou poslouchanou v kruzích teenagerů. Jednoduché a taneční melodie na bázi starých vysamplovaných funkových nahrávek byly profesionálně propojeny s často neautorizovanými texty. Pokud není samplovaní přímo účelné, samozřejmě platí pravidlo, že u nově vytvářených skladeb by neměla být původní nahrávka moc nápadná či poznatelná. Podle stylu a originálního zpracování se pozná kvalitní hudebník G-funku.

Neo-funk

Označení neo-funk začalo fungovat zhruba v 90. letech. Hudba funku se v té době opět stala poslouchanější. Stále více hudebních kapel se ve své tvorbě vracelo k původnímu zvuku funku a snažilo se tento styl opět nějak oživit. Kapely žánru používaly sice elektrické a akustické nástroje, ale často jejich zvuk doplňovaly právě jazzovými samply. Některé skupiny, jako například Jamiroquai, se zaměřili na funkový zvuk smíchaný s jazzovými prvky i elektronickými nástroji. Naopak zpěvačka Sharon Jones a její kapela The Dap-Kings se snaží navodit atmosféru prapůvodních funkových kapel. Skupina Black Eyed Peas zase propojuje prvky funku s moderním R&B, hip-hopem a rapem.

Závěr

Funk jako hudební styl začal vznikat v 60. letech ve Spojených státech. Ve své podstatě vychází hlavně z postupně po staletí se měnící černošské kultury na americkém kontinentě od dob prvních afrických černochů. Funguje především jako osobitá černošská hudba, která svým pevným rytmickým základem navazuje na tradiční africkou kulturu bubeníků. Kromě afrického dědictví je funk čistě americkou záležitostí, propojenou s bělošskou hudební tradicí i celospolečenským trendem na tomto území.

Vedle (nejen hudebních) vlivů v průběhu staletí v sobě funk zahrnuje bezmála všechny hudební styly, vzniklé na území Spojených států od přelomu 19. a 20. století. Písně gospelu byly pro funk významné svou živelností, propojováním hudby s pohyby celého těla i upevňováním sebevědomí nespokojeného černošského obyvatelstva. Blues přineslo velkou emocionalitu výrazového zpěvu, ragtime upozornil na význam rytmické složky. Jazz byl velkým mezníkem v chápání čenošské hudby mezi bělošskými posluchači. Navazující styl swing dodal hudbě vylehčenou nevázanost a tanečnost. Bebop byl naopak osobitým hudebním útvarem, který svou neústupností a technickou dokonalostí posunul černošskou hudbu o kus kupředu. Vyjadřoval (nejen hudební) protest proti neuspokojivému stavu jednání vůči černošskému obyvatelstvu v Americe. Soul svým lidským uchopením hudebního podkladu, propojeného s osobitým a v pomalém tempu reprodukovaným přednesem, dopomohl ke střízlivějšímu přístupu funkových hudebníků a autorské pokoře. Rhythm & blues sjednotil veškeré dosavadní černošské hudební snažení a společně s rock & rollem dopomohli černošským hudebníkům k většímu ohlasu u posluchačů. Jazz-rock propojil jazzové prvky s novými možnostmi v rámci moderní hudby. Disko a hip-hop přímo navazují na samotný hudební styl funk, bez kterého by nejspíše neexistovali.

Funk ze všech zmiňovaných hudebních stylů čerpal a je nasnadě připustit, že sám o sobě není striktně vymezen. Za téměř čtyřicet let své oficiální existence mezi ostatními hudebními útvary je chápán spíše jako volnější žánr. Od doby prvních funkových tónů Jamese Browna v 60. letech byl funk nesčetněkrát pozměněn k obrazu aktuálně vyhledávaných hudebních stylů. Kromě počátku čistě funkových kapel ze 60. let, zahrnujících kromě jiného i druhého nejvýznamnějšího funkového velikána George Clintona a jeho hudební skupiny, vzniklo v průběhu pokračující hudebně-vývojové tendence mnoho kapel smíšeného druhu. Od stylu dance-funk v 70. letech šlo o jazz-funk, rock-funk a punk-funk v 80. letech až k metal-funku, G-funku a neo-funku v 90. letech. Funk je natolik svobodně definovaný pojem, že si ho může přivlastnit téměř kterýkoli hudebník.

Funk však nereprezentuje jen hudební sféru. Původně ryze černošská záležitost se proměnila na celosvětovou. Svou energickou živelností je funk napojen na sociální, kulturní i rasové skutečnosti nejen revolučních 60. let, ale vesměs svou hudbou směřuje proti jakémukoli nátlaku na blíže nespecifikovanou skupinu. V souvislosti se stylem funk je dnes hudba označována také jako „funky“. Tento název je spíše posměšným označením opravdové hudební snahy a je více než nesprávné oba pojmy srovnávat. Funk má svůj řád a pravidla, vycházející z výše zmíněných hudebních stylů. Stejně tak je propojen s mimohudebním názorem. Oproti tomu funky je spíše napodobenina funkové hudby, která se svým odlehčeným charakterem vzdaluje vážnějšímu zpracování.

Hudba funku zažila dobu největší slávy, úpadek i „znovuzrození“. Dnes je funk stále uznávanější a vyhledávanější. Mnoho kapel čerpá z funkových nápadů a více či méně je zpracovává v rámci svého stylu. Spíše než pevně definovaný žánr funguje funk jako mimo stylový prvek, přihlášení se k určité hudební tradici.

Líbil se článek? Sdílejte ho s přáteli
Nepropásněte novinky, akce a slevy!
Můžete se kdykoli odhlásit. Zasíláme jednou za 14 dní.
Vytvořeno na Eshop-rychle.czEshop-rychle.cz