James Brown zakladatel stylu funk

James Brown - Zakladatel stylu soul and funk

James Joseph Brown se narodil v roce 1933 ve městě Barnwell v Jižní Karolíně. Rodiče se v jeho čtyřech letech rozešli a James Brown se o dva roky později přestěhoval se svou tetou Augustou do státu Georia. Vyrůstal v poměrně chudém prostředí a brzy si musel začít sám vydělávat, mimo jiné třeba jako sběrač bavlny, čistič bot nebo umývač aut. V patnácti letech byl obviněn z krádeže kabátu v autě. Vězení na něj mělo velký vliv, protože si tam v 50. letech založil svou gospelovou skupinu, která se zaměřovala na styl R&B. O něco později se přidal ke skupině Gospel Starlighters. Skupina se z gospelu přeorientovala na R&B a přejmenovala se na James Brown and The Famous Flames. Poté, co Ray Charles spojil právě R&B s gospelem, se nedal James Brown zahanbit a do dvou let, tedy v roce 1956 se s touto novou skupinou proslavil nahrávkou ‘PLEASE, PLEASE, PLEASE‘. Do žebříčků amerických hitparád opět, a ještě výrazněji, zasáhl o dva roky později singlem ‘TRY ME‘.

Počátek hvězdné kariéry Jamesi Brownovi zajistilo album LIFE AT THE APOLLO.

Vyšlo v roce 1963 a obsahovalo mimo jiné i výše uvedené hity. Ačkoli toto album se ještě nedostalo na první místo, dokázalo se udržet na americkém žebříčku celých 66 týdnů.

LIFE AT THE APOLLO bylo považováno za klíčové album pro vznik funku.

James Brown jako zpěvák, skladatel, kapelník a později i producent kolem sebe vytvořil skupinu zhruba 50 lidí, složených z hudebníků, doprovodných zpěváků a tanečníků, kteří pak pod názvem „The James Brown Revue“ vystupovali po celých Spojených státech. James Brown se stal výraznou osobností mnoha aktivit. Kromě hudební tvorby a koncertování vlastnil dvě rádia, hudební nakladatelství, koncertní agentury i restaurace.

Reverend Al Sharpton, který s ním absolvoval v 70. letech turné, řekl, že to byl člověk, který ze soulové hudby udělal celosvětovou záležitost. Sharpton dokonce srovnával jeho celkový přínos do světa hudby k velikánovi „klasické“ hudby Johannu Sebastianu Bachovi. James Brown pro něj byl člověkem, který změnil hudební průmysl a podařilo se mu upoutat pozornost posluchačů na jiný typ zvuku, vnímání rytmu a na celkově jiný hudební styl.

Všestranný interpret

Taneční kreace a nespoutaná energie, čišící z každého vystoupení Brownovy skupiny, se staly legendárními a mezi největšími hudebními hvězdami inspirovaly například Prince nebo Michaela Jacksona. James Brown měl svůj osobitý taneční styl, během kterého dokázal vyvinout až nezvyklou rychlost a mrštnost nohou.

Své taneční umění si nenechával pro sebe a dokonce je předvedl v jednom kratším televizním spotu. Sám využíval jednotlivé prvky nejrůznějších tanců typických pro 50. a 60. léta R&B a dalších stylů. Představil tak tance s názvem „boogaloo“ (původní latinskoamerický tanec kubánských a portorikánských teenagerů v New Yorku), „funky chicken“ (imitace pohybů kuřete), „camel walk“ (studentský tanec jazzové éry 20. let) nebo „robot“ (dnes využívaný v breakdance).

James Brown při koncertech nejen neváhal několikrát za sebou padnout k zemi a „lámat se“ v předstíraných křečích v kolenou, ale vedle svého osobitého zpěvu byl jeho projev charakteristický i nečekanými výkřiky, neidentifikovatelnými pazvuky a mumláním, kterými doprovázel své taneční kreace. Mnoho pozdějších hudebníků se těmito výkřiky také nechalo inspirovat. James Brown vždy vystupoval v pečlivě vybraných kostýmech a s příznačným účesem se zvednutou patkou ve stylu hráčů Rock & Roll. Jako umělec se stal nejen ikonou pro své posluchače, ale i inspirací pro mnoho následovníků, nejen hudebních.

Nejpracovitější člověk v showbusinessu

James Brown se stal hudební osobností mnoha přezdívek. Onu nejznámější „The Godfather of Soul“, následovaly další jako „The Minister of the New Super Heavy Funk“, „The Hardest Working Man in Show Business“, „Soul Brother Number One“ a v neposlední řadě i „The Godfather of Funk“.

Jako „nejpracovitější člověk v showbusinessu“ James Brown vykupoval svou vytříbenou techniku projevu neoblíbeností v rámci vlastní kapely. Byl totiž charakteristický nejen svým osobitým zpěvem, výrazovým tancem nebo účesem, ale hlavně svým pedantským chování vůči spoluhráčům. I mimo vlastní kapelu byl proslaven přísným vedením. Nejen od sebe, ale také od ostatních vyžadoval přesnost a svědomitost. Členové Brownova seskupení byli vždy kontrolováni samotným umělcem, a tím i neúprosně vedeni k respektování přísného rytmu, i k celkové poslušnosti v rámci skupiny. Puntičkářství, naprostá odměřenost a důslednost v hudbě, stejně jako hazardní způsob života Jamese Browna přiměla jeho slavné spoluhráče poohlížet se mimo Brownovu skupinu a vytvářet jiná hudební seskupení. Mnoho z nich později přešlo k následovníkovi a pokračovateli funkového dědictví Georgi Clintonovi.

Napodobování Brownova repertoáru

Ačkoli jeho vystoupení působila živelně a nespoutaně, James Brown si zakládal především na dokonalé přesnosti projevu. Svou výjimečností ovlivňoval umělce všech hudebních žánrů, od svých funkových příznivců jako byli Sly & The Family Stone nebo George Clinton až po zmiňovaného Prince, Micka Jaggera, Davida Bowieho či raperů Ice-T či Public Enemy.

Velkou kategorii spjatou s hudbou Jamese Browna tvoří v dnešní době obliba samplování známých nahrávek. Už za doby svého působení na hudební scéně se stal James Brown nejčastěji samplovaným umělcem. Nejen svým zpěvem, ale celkovým náhledem na hudbu a hlavně rytmem ovlivnil budoucí rapery a hip-hopovoukulturu. Rapeři ho do dnešní doby „vykrádají“ a využívají pro vlastní nahrávky.

Černošská práva

Kromě jiného se James Brown staral i o práva a budoucnost černošského obyvatelstva, které ho vnímalo jako pravého představitele a umělce, který se z absolutního dna chudoby dokázal vyzvednout na samotný vrchol slávy vlastní pílí a aktivitou. Stal se tak umělcem, který svými prohlášeními uklidňoval rasové nepokoje v Detroitu nebo ve Washingtonu. Stejně tak však promlouval i k mladým černošským studentům a přesvědčoval je o důležitosti úspěšného dokončení vzdělání. Nechtěl, aby z rebelantství opouštěli univerzity a raději se snažili zajistit svou budoucnost

vysokoškolským diplomem. Podporoval černošské školství a varoval i před užíváním drog. Napsal písně jako ‘DON'T BE A DROP-OUT‘, vyzývající ke studiu nebo ‘KILLING'S OUT AND SCHOOL'S IN‘, varující před zvyšující se agresivitou mladých lidí.

James Brown, jako jeden z nejzasvěcenějších odborníků černošské problematiky, zachytil pocity a snahy Afroameričanů. Podařilo se mu propojit svět bílých a černých a zároveň uklidnit rozbouřenou situaci po úkladné vraždě obou bojovníků za černošská práva – Malcolma X a Martina Luthera Kinga. V 70. letech to byl James Brown, který svou autentickou černošskou hudbou vyjadřující naději, zoufalství, styl, odpor i nezapomenutelnou pravdivost, dopomohl k zesílení a upevnění sebevědomí černochů v Americe.

Ppřínos do světa stylu soul and funk

James Brown měl osobitý umělecký projev. Jeho koncerty byly nezapomenutelným zážitkem, plným výrazného zpěvu a výkřiků, tance a pohybových kreací, stejně jako rytmičnosti a energičnosti hudebního sdělení. Současně však působil lidsky a opravdově. Nejen v souvislosti s právy černošských spoluobčanů si pevně stál za svými názory.

Dá se říct, že všichni hudebníci, kteří v 60. a 70. letech působili v kapele Jamese Browna, byli také výraznými osobnostmi. Například o Jimmy Nolenovi by se dalo říct, že to byl právě on, kdo jako první přinesl do kytarové hry techniku šestnáctidobého rytmu „chucka - chucka“, která výrazně ovlivnila vývoj funkové hudby. Asi nejznámějším příkladem tohoto přístupu byla už zmíněná skladba ‘PAPA‘S GOT A BRAND NEW BAG‘, ve které hraje Jimmy Nolen legendární kytarový part. Píseň se stala hitem roku 1965 a znamenala vlastně prvopočátek funku jako nového stylu.

Asi nejslavnější skladbou Jamese Browna se ve stejném roce stala ‘I GOT YOU‘, známá více pod dodatkem ‘I FEEL GOOD‘. Pro nově vznikající funk byla důležitá charakteristickým rytmickým důrazem na první dobu – „the One“.

Rodil se funk. James Brown se stále více věnoval funku a funkovému rytmu. Jeho další skladby tedy byly čím dál více funkově propracovanější a dokonalejší. O dva roky starší skladba ‘COLD SWEAT‘ bývá někdy považována za první čistě funkovou záležitost. V roce 1969 vzniká skladba ‘FUNKY DRUMMER‘, která jako předešlé nahrávky už obsahuje jednotné rytmické riffy s přesnými party pro dechovou sekci, kytary, basu i bubny. Brownův osobitý zpěv, který byl plný výkřiků a komentářů se stal významným pro pozdější vznik rapu v hip-hopové kultuře. Příkladem může být skladba ‘MOTHER POPCORN‘.

Víceméně všichni hráči, kteří prošli skupinou Jamese Browna se z velké míry podíleli na tvorbě a vývoji budoucí funkové hudby. Mezi Brownovy „dvorní umělce“ patřili kromě saxofonisty Maceo Parkera také hudební osobnosti jako trombonista Fred Wesley, saxofonista a klávesista Pee Wee Ellis či basskytarista Bootsy Collins. Jejich debutovou nahrávkou byla slavná ‘GET UP (I FEEL LIKE BEING A SEX MACHINE)‘ z roku 1970. Následovaly skladby jako ‘THE PAYBACK‘ nebo ‘FUNKY PRESIDENT (PEOPLE IT‘S BAD)‘.

Koncem 70. let se James Brown jako mnoho dalších hudebníků nechal strhnout módním stylem disko. Nejlepším příkladem tohoto období bylo album z roku 1979 THE ORIGINAL DISCO MAN s hitem ‘IT‘S TOO FUNKY IN HERE‘. Kompilační album IN THE JUNGLE GROOVE s hitem jako ‘GIVE IT UP OR TURNIT A LOOSE‘ se stalo populární pro hip-hopovou éru a breakdance.

Jamesi Brownovi se podařilo v hudebním světě postoupit o velký kus dopředu. Jeho hudba byla směsicí gospelu, R&B, soulu a podstatného funku. Měl však vliv také na ostatní hudební styly. Brownům „rukopis“ lze najít nejen v jazzu, ale i rocku, disku, dance, raggae, hip-hopu i elektronické hudbě. Veškerá hudba a hudebníci byli naprosto podřízeni Brownovu vedení, pevné rytmice a silnému groovu.

Brownovi spolutvurci stylu funk, JB’S

James Brown v 60. letech započal významnou éru nového hudebního stylu funk. Do své kapely angažoval podle svých kritérií ty nejlepší a nejtalentovanější umělce, kteří podle něj měli nejlepší předpoklady přispět svým osobitým výrazem k vytvoření té správné hudební funkové atmosféry. Všichni umělci, kteří kdy pracovali s Jamesem Brownem byli svým způsobem hudebními osobnostmi. Nadaní hudebníci, kteří působili v 60. letech v jeho kapele, byli uznávanými sólisty i mimo Brownovu skupinu.

V 70. letech se však mnoho hudebníků rozhodlo u Jamese Browna skončit. Důvodem pro hromadný odchod výborných funkových umělců nebyla jen myšlenka vlastní kariéry, ale také prchlivá povaha Jamese Browna. Ten si nekompromisně zakládal na přesném dodržování funkových zákonitostí a pravidel, dožadoval se absolutní docházky i práce v jím určených hranicích možností funkové hudby. Vše bylo řízeno Jamesem Brownem. Navíc měl James Brown osobní problémy, které už nedokázal kontrolovat, a které ničily jeho funkovou „múzu“.

V průběhu 70. a 80. let se pak někteří hudebníci k Jamesi Brownovi průběžně vraceli a spolupracovali s ním na koncertech či na dalších albech. Mezi nejvýznamnější hudebníky, kteří v 70. letech odešli, patřili saxofonisté Maceo Parker a Pee Wee Ellis, trombonista Fred Wesley a kytarista Bootsy Collins. Všichni tito hráči kromě občasného hostování u Jamese Browna hráli v samostatných hudebních seskupeních. Zajímavou se jeví kapela J.B. ’ s , kterou prošli všichni uvedení hudebníci.

Do dnešní doby si tito hudební přátelé občas vzájemně vypomáhají a zvou se na koncertní jamování.

Bootsy Collins

William Bootsy Collins je funkový zpěvák, skladatel a především basový kytarista. Pochází ze Cincinnati v Ohiu. Tento talentovaný hudebník spolu se svým starším bratrem Catfishem Collinsem, Kashem Waddym a Philippem Wynnem založili v roce 1968 skupinu The Pacesetters . O dva roky později, když se většina Brownových spoluhráčů, včetně Maceo Parkera a Freda Wesleyho, rozhodla opustit kapelu Jamese Browna, začala formace The Pacesetters pracovat jako doprovodná kapela pro Jamese Browna. Fungovala pod názvem The J.B. ’ s .

Talentovaný Bootsy Collins se tak díky svému osobitému stylu hry i působením v Brownově skupině stal jednou z klíčových osobností při vytváření funkového stylu. Jeho rytmická kytara s harakteristickými „wah-wah“ zvukovými efekty v rámci synkopovaného šestnáctidobého taktu byla zkombinovaná se slapovou technikou, kdy manipulací palce rozezní samostatnou strunu, že zní jako „žbluňknutí“.

Ačkoliv spolupráce s Jamesem Brownem netrvala ani rok, Bootsy Collins se jako důležitý sólista podílel na významných nahrávkách jako ‘GET UP (I FEEL LIKE BEING A) SEX MACHINE‘ nebo ‘SOUL POWER‘. Bootsy Collins však těžce snášel puntičkářskou povahu a přísnou disciplínu svého „učitele“ a ze stejného důvodu jako jeho předchůdci odešel z kapely. Po odpoutání se od Jamese Browna pak v roce 1971 společně s bratrem a dalšími hráči vytváří funkovou skupinu House Guests. Tato skupina stačila vydat několik skladeb než je ve stejném roce oslovil další funkový velikán George Clinton. Tento druhý nejvýznamnější funkový spolutvůrce funku měl vedle Jamese Browna také značný vliv na hudbu funku. Na rozdíl od Browna, který funk „přivedl na svět“, Clinton funk přetvářel podle vlastních představ, které se mnohdy zdály spíše bláznivé.

George Clinton nabídl Collinsově skupině spolupráci ve své kapele Funkadelic. Jejich přínos byl viditelný už na společném albu AMERICA EATS ITS YOUNG z roku 1972. Ve skupině Funkadelik se Bootsy Collins stává uznávaným basskytarovým umělcem a v druhé Clintonově kapele Parliament se dokonce prosazuje i jako spolutvůrce písní. V roce 1976 se spolu s bratrem Catfishem, několika hráči a formací The Horny Horns rozhodují vytvořit novou hudební skupinu nazvanou Bootsy’ s Rubber Band. Tato kapela je také funková, ale funguje odděleně od Clintonových svěřenců. V roce 1978 například vydávají úspěšné album BOOTSY? PLAYER OF THE YEAR s hitem ‘BOOTZILLA‘ Bootsy Collins byl poměrně dost ovlivňován hudbou i celkovou myšlenkovou strukturou „funkatýrů“, takže i jeho styl oblékání a názory korespondovaly s kulturou P- funku. Dodnes je tento basskytarový umělec charakteristický oblečením se symbolem pěticípé hvězdy, například typickými „hvězdnými“ slunečními brýlemi či basovou kytarou ve tvaru hvězdy, kterou si do této podoby nechal vyrobit v roce 1998.

Fred Wesley

Fred Wesley pochází z hudební rodiny ve městě Mobile v Alabamě. Svou hudební kariéru nastartoval v kapele pod názvem Ike & Tina Turner Band. Do skupiny Jamese Browna se dostal v roce 1967 jako trombonista a později i aranžér. Fred Wesley se jako významný člen Brownovy kapely podílel velkou měrou na budoucí podobě stylu funk. Například skladby ‘SAY IT LOUD – I‘M BLACK AND I‘M PROUD‘, ‘MOTHER POPCORN‘ nebo ‘HOT PANS‘ byly ukázkou jeho trombonového umění. Na začátku 70. let se Fred Wesley dostal do formace J.B. ’ s , kterou začal organizačně přetvářet. Ještě s Jamesem Brownem spolupracoval na albu PAYBACK z roku 1974. V roce 1975 byl jedním z většiny hudebníků, kteří odešli z Brownovy kapely. Přidal se k funkovému „hnutí“ George Clintona a jeho dvou hudebním seskupením Funkadelik a Parliament. Fred Wesley například spolupracoval na významném albu MOTHERSHIP CONNECTION.

Wesley působil nejen jako vynikající funkový trombonista, ale také jako producent. Spolupracoval s mnoha umělci i mimo funkovou sféru. Koncem 70. let vytvořil společně s Maceo Parkerem a Pee Wee Ellisem skupinu The Horny Horns, složenou z dechových nástrojů. V roce 1977 vyšlo album skupiny Fred Wesley & The Horny Horns s názvem BLOW FOR ME, A TOOT FOR YOU, které obsahovalo hity jako ‘UP FOR THE DOWN STROKE‘ nebo instrumentální ‘FOUR PLAY‘, ve které je představeno mistrovství dechové sekce.

V 80. letech se Fred Wesley začal věnovat i jazzu a neočekávaně se přidal k jazzovému seskupení Count Basie Orchestr. Na sólovou dráhu se vydal koncem 80. let. Během 90. let ještě nějakou dobu koncertoval se svými přáteli Maceo Parkerem a Pee Wee Ellisem jako JB Horns. Po odchodu Pee Wee Ellise se přejmenovali na The Maceo Parker Band. V roce 1996 si Fred Wesley vytvořil vlastní kapelu, která ho dodnes doprovází. Album WUDA, CUDA, SHUDA z roku 2003 už bylo vydáno jen pod Wesleyho jménem.

Wesley vytváří hudbu, ve které se mísí prvky funku, soulu i jazzu. Jezdí poměrně často na světová turné, během kterých nemíjí ani Českou republiku. V roce 2000 ho oslovila ještě téměř neznámá a teprve rok fungující česká funková kapela Monkey Business, se kterou Fred Wesley spolupracoval na dvou albech. Dokonce s nimi absolvoval několik nezapomenutelných koncertů.

Maceo Parker

Jazzový, soulový a hlavně funkový hudebník Maceo Parker pochází z města Kinston v Severní Karolíně. Maceo Parker se stejně jako Fred Wesley proslavil hlavně jako člen kapely Jamese Browna, ve které byl oceňovaným a originálním hráčem na altový, tenorový i barytonový saxofon. Do Brownovy kapely se Maceo Parker dostal v roce 1964 díky svému bratru Melvinovi. Ten hrával v jednom klubu, kde ho James Brown objevil. Melvin však nabídku na hraní v Brownově kapele přijal až o rok později a přimluvil se také za svého bratra Macea, o kterém James Brown původně vůbec nic

netušil. Ačkoli se chtěli oba sourozenci po půl roce zase vrátit ke studiu na univerzitě, jejich spolupráce s legendou Jamesem Brownem se o něco protáhla.

Působení v kapele Jamese Browna bylo pro Maceo Parkera velmi přínosné. Stejně jako Bootsy Collins a Fred Wesley se stal jednou z uznávaných osobností, které byli společně s legendou a „otcem funku“ Jamesem Brownem u zrodu funkového stylu. Na koncertech ho pak James Brown často vyzýval svou slavnou větou: „Maceo, I want you to blow!“, ve smyslu „Maceo, zahrej nám!“ Jeho kvalitní saxofonový zvuk je dnes jedním z nejsamplovanějších v rámci tohoto nástroje.

V roce 1970 se Maceo Parker dostal do J.B. ’ s, kde už působil Fred Wesley. V té době však z J.B.’s s odchází původní formace v čele s Bootsy Collinsem, která začíná spolupracovat s Georgem Clintonem. V průběhu 70. let se Maceo Parker také rozhodl pro odchod z Brownovy kapely. Spolu s bratrem a několika členy skupiny Jamese Browna založili vlastní kapelu Maceo & All The Kings Men.

V roce 1975 se Maceo Parker stejně jako většina původních Brownových hráčů přidal k Georgi Clintonovi. V Clintonově kapele Parliament pak působil společně s kytarovým velikánem Bootsy Collinsem.

Maceo Parker se ještě několikrát vrátil k Jamesi Brownovi, ovšem začátkem 90. let začal vlastní sólovou dráhu a do tří let vydal tři alba. Nejúspěšnější bylo album z roku 1992, nazvané LIVE ON PLANET GROOVE, například se sklabou ‘SHAKE EVERYTHING YOU’VE GOT‘, které mu upevnilo už tak významnou pozici mezi funkovými velikány. Alba z posledních několika let, jako FUNKOVERLOAD, DIAL MA-C-E-O, MADE BY MACEO, SCHOOL’S IN nebo nejnovější ROOTS AND GROOVES patří mezi funkovou klasiku.

Z alba FUNKOVERLOAD stojí za zmínku alespoň ‘MACEO’S GROOVE‘, ‘SING A SIMPLE SONG‘ nebo slavná ‘ELEPHANT’S FOOT‘. DIAL M-A-C-E-O obsahuje stejnojmenný hit nebo přes devět minut dlouhou nahrávku ‘HOMEBOY‘. Parkerova mimořádná hudba je propojením klasického zvuku jazzu s nezaměnitelným funkem a groovem z hip-hopu. Z předposledního alba SCHOOL’S IN je všeobecně známá skladba ‘TO BE OR NOT TO BE‘, mezi další zajímavosti patří například ‘SPEED READING (IS-SI-BI-YA)‘ nebo ‘ADVANCED FUNK‘. Heslem Maceo Parkera je „2 % Jazz and 98% Funky Stuff“ neboli „2 % jazzu a 98 % funky hudby“.

Maceo Parker je do dnešní doby velmi aktivním a vyhledávaným funkovým hudebníkem. Podobně jako Fred Wesley tráví většinu času na turné po světě, včetně téměř každoročních koncertů v České republice. V kapele kromě Parkera jako zpěváka, saxofonisty a flétnisty působí také trombonista, trumpetista, kytarista, basista, klávesista, bubeník a dva doprovodní zpěváci. Parkerovy poměrně dlouhé, přes tři hodiny trvající a naprosto vyčerpávající koncerty, jsou od začátku do konce nabité

energií, živelností a optimismem. Maceo Parker se stal poměrně vyhledávaným umělcem.  Spolupracoval s mnoha hudebníky, za zmínku stojí například Prince, který Maceo Parkera považoval za svého funkového „učitele“.

Pee Wee Ellis

Americký saxofonista, skladatel a hudební aranžér Alfred „Pee Wee“ Ellis pochází Bradentonu ve státě Florida. Od mládí se věnoval nejen saxofonu, ale i hře na klavír. Také tento výborný hudebník byl jedním z klíčových funkových hráčů kapely Jamese Browna, do které nastoupil v roce 1965 a tím započal svou profesionální hudební kariéru. Společně s Fredem Wesleym vytvořili nezaměnitelný funkový zvuk dechové sekce na nahrávkách ‘SAY IT LOUD – I‘M BLACK AND I‘M PROUD‘, ‘COLD SWEAT‘ i ‘MOTHER POPCORN‘.

Důvodem pro opuštění kapely Jamese Browna byl pro Pee Wee Ellise zajímavý postřeh, který uvedl v jednom rozhovoru:

„…the funkiest band in the world wasn't

always the most fun. I felt stuck in a rut. I wasn't able to move any further.“

Ve stejném rozhovoru se dále vyjadřuje k pojmu funk. Považuje funk nejen za hudební styl, ale bezesporu také kulturní hnutí, které hlavně v 60. letech dokázalo propojit a „roztancovat“ různé národnosti nehledě na barvu pleti či věk.

Maceo Parker, Pee Wee Ellis a Fred Wesley v 70. letech začali spolupracovat i na projektu J .B. ’ s . Jednalo se o pozměněnou a poněkud populárnější formaci, už bez původního obsazení v čele s  Bootsy Collinsem. V roce 1995 jim vyšlo album FUNKY GOOD TIME: THE ANTHOLOGY. Pee Wee Ellise nezlákala popularita P-funku George Clintona. Místo toho se koncem 70. let přidal ke kapele Van Morrisona, se kterým spolupracoval na několika albech, jako například INTO THE MUSIC z roku 1979 nebo INARTICULATE SPEECH OF THE HEART z roku 1983. Pee Wee Ellis se pak v 90. letech přidal ke svým dechovým spoluhráčům Fredu Wesleymu a Maceo Parkerovi, se kterými vytvořili JB Horns.

Originální saxofonista Pee Wee Ellis je dodnes uznávaným hráčem jazzu a funku. Stále aktivně koncertuje a komponuje. Mezi jeho nejnovější alba patří LIVE AND FUNKY z roku 2002, o rok pozdější WHAT YOU LIKE z roku 2003 nebo RIDIN' MIGHTY HIGH z roku 2007.

Přestože se Maceo Parker, Fred Wesley i Pee Wee Ellis rozdělili a věnují se spíše vlastním projektům, čas od času se opět sejdou na společném albu či koncertě.