Pink Floyd - The Dark Side Of The Moon

Čtveřici Pink Floyd spojuje s populární hudbou spíš jejich masové publikum, než to, co hrají. Každý obchodnicky uvažující redaktor gramofonové společnosti by se před takovými pěti lety nad toute deskou nejspíš pohrdavě usmál. Nevěřil by, že se bude prodávat po statisících. Ale jak už to bývá, vývoj se takovým čistě racionálním prognózám často vzepře.

Alba skupiny těžko zařadíme do nějaké vžité kategorie. Navíc patřila mezi nejdiskutovanější a nejčastěji nepochopené desky. Skupina se totiž vzdálila vyjetým kolejím natolik, že zahnala do úzkých největší kritické autority, takže recenze jejich desek bývají spíše subjektivním souhrnem prvních dojmů. Málokterá skupina byla tolik kritizována a vyzdvihována z nepravých důvodů (Českoslovenští čtenáři maji k dispozici dva vynikající pohledy na jejich tvorbu, otištěné v Melodii č. 9/1976 a v Jazz-Bolistinu, metodické publikaci Jezzové sekce č. 1819.) A mnoha lidem zůstává stát rozum nad jejich publikem.

Kdo vlastně Pink Floyd poslouchá? Jsou to skalní rockoví fanoušci i posluchači, které populární hudba nikdy přiliš nezajímala, přelétavé publikum, sledující hlavě poslední módu, i posluchači intelektuálnějšího založení. Tak široký zájem není nic častého, podobnou odezvu se podařilo vzbudit naposledy Beatles.

Pink Floyd se objevili v době, kdy éra Beatles právě vrcholila. Hráli však něco zcela jiného. Pravděpodobně ani nevěřili, že by jednou mohli být nějak zvlášť slavní. Ve svých začátcích patřili do nejprogresivnějšího rockového křídla, pokud někdy existovala v rocku avantgarda, bylo to zcela jistě v této době.

První album skupiny bylo jakousi pokusnou, ale nakonec velice zdařilou výpravou do neznámých končin. Pink Floyd je zmapovali a pomohli tak k lepší orientaci i samotným Beatles. Ti tehdy takové výboje nejen podnikali, ale hlavně vstřebávali a přetavovali do obecně srozumitelného tvaru. Dnes převzaly tuto funkci ,,angažovaných prostředníků” jiné skupiny včetně Pink Floyd. Jejich vyznávání trvalo sedm let od počátku roku 1967, kdy začali natáčet první singl, až do ledna 1973, kdy dokončili toto album.

Baskytarista Roger Waters, varhaník Richard Wright a bubeník Nick Mason spolu hráli už za studentských časů v roce 1966. Později se spojili s dvacetiletým kytaristou Sydem Barrettem, zpočátku se orientovali - jako většina tehdejších souborů - hlavně na rhythm-and-blues. Že nepůjde a tuctovou skupinu, věštilo už její jméno, zvolené v přesném protikladu se zvyklostí, že název má co nejvíc napovídat. Spojení slov pink (růžový) a Floyd (vlastní jméno) odolává všem pokusům o rozšifrování - jejich volba je dokonale náhodná (Barret k němu prý došel tím, že spojil jména dvou černošských bluesmanů ze své diskotéky). Brzy se objevily vlastní skladby, spolu s nimi určily tvář skupiny ještě dva faktory: pozoruhodná zvuková a vizuální složka.

Hudební nástroje včetně Barrettova zpěvu najednou zněly zcela nově, téměř průzračně a nehmotně. Napětí tu nevycházelo z dunivé smyslnosti basy a bicích jako u Rolling Stones, ani z energických kytarových sól jako třeba u Cream. Všechno byla úplně jinak: éterické varhany, lehounké bicí a basa, klouzavá kytara, elektronické efekty a rytmizovaný vokál tvořily nezávislé zvukové roviny, které pulzovaly, prolínaly se, překrývaly se a dávaly dohromady téměř vizuální konturu. A na koncertech k tomu podobným způsobem pulzovaly skutečné obrazy: byla to známá světelná show, se kterými v téže době pracovaly sanfranciské skupiny. Na plátno nad pódiem, na hudebníky, a někdy i do obecenstva se promítaly barevné kompozice - a to buď z filmu, nebo přes zvláštní masku, po níž se nechaly stékat barevné skvrny. Tehdejší noviny psaly o ,,astronomické hudbě”, ale většina Barrettových písniček byla exotická trochu jiným způsobem, spíš z Alenčiny říše za zrcadlem.

První album nás zavádí do scenérie jakoby naivního obrázku: kosmické varhany se prolínají s kukáním zobcové flétny a akustickou kytarou, a Barrett zpívá (v pisničce Fisming) třeba o tom, jak sedí na jednorožci a cestuje telefonem. Tedy zcela nevinné hříčky, které jsme si časem zvykli brát jako samozřejmost. Tehdy však působily přece jen nezvykle. Většině posluchačů učarovalo především zvukové kouzelnictví skupiny  a  nic  dalšího  už  nebrali na vědomí.  Začátek to byl více než slibný. Barrett  však za své výlety za Alenčino zrcadlo draze zaplatil. Několikrát se nervově zhroutil a nakonec přestal být schopen s Pink Floyd vystupovat a skládat.

O tom, jak velká ztráta pro hudbu to byla, se dodnes vedou spory: jeho blízký přítel David Gilmour, který ho ve skupině vystřídal, ho zařazuje mezi tři až čtyři největší postavy hned vedle Boba Dylana. Ale tohle tvrzení Barrett už sotva kdy potvrdí -  jeho pozdější sólové desky jakoby pocházely už od někoho jiného. Jedno je však jisté: podstatně se změnila budoucnost skupiny. Barrettovy písničky vystřídaly v příštích letech rozsáhlejší zvukové plochy, ztratila se pohádková hravost. Časem vypustili Pink Floyd ze svých vystoupení světelná show, ale o to měli důkladnější zvukovou aparaturu. Jejich hudba však měla stále velice blízko k vizuálním představám, což ukazují filmy, ke kterým složili hudební doprovod.

Z bouřlivých počátků přetrvaly ještě dalši věci: záliba v bizarních a výstředních nápadech, upřímnost a nechuť k businessmanským pravidlům hry. V době, kdy členové skupiny měli už dávno všechny důvody k ,,superhvězdnému syndromu" - přezíravému pohledu na okolí i publikum uvažovali spíš o tom, jak sehnat obrovský cirkusový stan a pustit se s ním na turné po Anglii, aby si tak nesvazovali ruce smlouvami s nepružnými agenty a majiteli koncertních hal. Byli první známější skupinou, která hrála zadarmo v londýnském Hyde Parku a povzbudili tak k podobné akci Rolling Stones. Ale hlavně měli stále co říci po hudební stránce. Mnohým se zdálo, že Barrettovým odchodem byli Pink Floyd odsouzeni jen ke zvukovým kouzlům a k experimentům s ,,hudbou sfér”. Skupina se však na tomto poli velice rychle zorientovala a zvládla ještě leccos jiného, než mistrné ovládání elektronických syntezátorů. Co tedy vlastně objevila?

Často se hovoří a fúzích rocku a vážné hudby. Většinou jde o umělce, kteří s profesionální rutinou, a někdy i s uměleckým úspěchem adaptují klasická témata. Vedle nich existují skupiny s vlastní tvorbou a vlastním stylem, který vážnou hudbu připomíná svou monumentalitou a propracovaností - jde zkrátka o jakési rockové zrcadlo klasiky. A právě toto srovnání ukazuje originalitu současných Pink Floyd. Jejich hudba zkrátka nic nenahrazuje, nesupluje rockovým fanouškům klasiku. Je to přesný protipól kýče: vychází z rocku, a přitom nutí posluchače přemýšlet daleko víc než běžné rockové nahrávky. 

A v případě této desky jde o celek, který bez ohledu na improvizační pasáže nebo na nápady, které vděčí za svůj vznik náhodným objevům při práci ve studiu má pevnou stavbu od začátku až do konce. Ne, rocková opera to neni. Říkejme tomu třeba kompozice, která tentokrát není jen hudebni či zvuková, protože rovnocennou úlohu zde maji slova.

Ještě jednou věcí je tato deska sympatická: Pink Floyd se tu nebojí opustit ortodoxní hudbu sfér, která byla vždy jejich vizitkou, a zkusit normální, odpichovou písničku (Money) nebo přidat našponované, téměř soulové sbory (The Great Gig In The Sky). Tvůrci tím dosáhnou dvou účinků: album dostane větší spåd, a pak právě v normálních písničkách daleko víc vyniká odlišnost jejich přístupu. Vedle diskotékové konfekce zní pink- floydovské Money či Brain Damage skutečně jako z jiného světa.

Petr Dorůžka