Populární hudba ve stínu normalizační restrikce

Pěst normalizace dopadla na počátku sedmdesátých let na dobře rozjetou scénu domácí populární hudby rychle a především tvrdě. Soudruzi zkrátka nenechali nic náhodě a rázně se rozhodli poučit z krizového vývoje doby nedávno minulé. Chyby ale rozhodně nehledali u sebe. Naopak zavedli model přísné kontroly nad veškerým děním. Populární hudbu v Československu tak čekalo téměř dvacet let těžkého života.

Impulsem k uplatňování restrikci bylo nalezení viníka. A tím se stala právě samotná populární hudba, neboť příliš inklinovala k západní kultuře a narušovala tak socialistické ideály. Zákazy na sebe proto nenechaly dlouho čekat. Ne kdy se jednalo o úplné zastavení činnosti (Marta Kubišová), někdy naopak zmizeli "doprovodní hudebníci" a zůstal jen zpěvák samotný. Tento osud postihl například Marii Rottrovou, která mohla vystupovat pouze bez Flaminga, nebo sourozence Ulrychovy, kteří museli oželet Atlantis. V dalších případech se pouze pohrozilo prstem a postačilo, když se skupina vzdala anglického názvu z Blue Effectu se stal Modrý efekt a z Rangers (....proč se těch šest sympatických chlapců jmenuje jako američtí zabijáci ve Vietnamu?") neškodní Plavci. Některé formace jako například Rebels to pod vlivem událostí raději zabalily samy. Ani to však stranickým činitelům nestačilo. Na řadu tak přišel dominantní šiřitel hudby: Československý rozhlas. Jeho redakce popularni hudby byla dokonce označena jako jedno z “pravicově - oportunistických center”.

Rozhlasové vysílání proto muselo dlouhá léta propagovat především politickou píseň a spole čensky angažovanou hudbu. Důkladnou očistou prošel i fond hudebních nahrávek. Jako nevyhovující bylo označeno celkem 745 skladeb, mezi nimiž nechyběly ani Korunou si hodím nebo Mám rozprávkový dom v podání Karla Gotta.

My pomůžeme vám, vy zase nám

Kdo chtěl být na výsluní, tomu nestačilo pouze úspěšně projít před kvalifikační komisí, ale musel nabídnout nějakou přidanou hodnotu. Nastal tak ideální čas pro kolaborace všeho druhu. Do marastu poklonkování režimu proto zabředli prakticky všichni, kteří se hodlali uměleckou dráhou živit. Někteří však povýšili vzájemnou spolupráci na samostatný druh umění. Mimořádně schopný byl v této disciplíně Pavel Liška. Jeho oddanost Sovětskému svazu byla natolik veliká, že se prakticky stal nedílnou součásti “estradnoj muziky", jak se v Rusku říkalo šou byznysu. Přestože se jednalo o jednu z nejhorších forem ohýbání hřbetu (za vše mluví píseň Samovar z roku 1974), trochu ji mírnil fakt, že Liška svoji ruskou misi zahájil již v roce 1967.

Velmi agilně si počínal také Václav Neckář. Až do roku 1989 nebylo snad jediné prorežimní hudební události, které by se aktivně neúčastnil, včetně Světových studentských festivala v Havaně a Moskvě. Kromě duetu Slovo mír (1975) s recitujicí Jiřinou Švorcovou nelze zapomenout ani na jeho úzkou spolupráci s Deanem Reedem, americkým zpěvákem žijícím v NDR, která přinesla nejen společné nahrávky a koncerty, ale dokonce také film Zpívej, kovboji (1981).

Přes své výsostné postavení anebo právě proto se přímé spolupráci s režimem nevyhnul ani Karel Gott. Strana (míněno Komunistická strana Československa neboli tehdy tvrdě vládnoucí KSČ pozn. red.) si byla velmi dobře vědoma jeho politického a ekonomického významu, proto když se v roce 1972 mistr rozhodl “dlouhodobě pobýt” v tehdejším Západním Německu, psal mu osobné Gustáv Husák: „Milý Karle, my se na vás nezlobíme. Vraťte se, prosím vás, zpátky, uděláme pro vás všechno, co si budete přát. My pomůžeme vám, vy pomůžete nám." Gott se tedy vrátil, generální tajemník ÚV KSČ se nezlobil a na důkaz přátelství se v následujícímroce na pultech objevilo album lidových pisní zemí socialistického bloku Mezi Vltavou, Donem a Dunajem. 

DO MARASTU POKLONKOVÁNÍ REŽIMU ZABŘEDLI PRAKTICKY VŠICHNI, KTEŘÍ SE HODLALI UMĚLECKOU DRÁHOU ŽIVIT.

Své si na poli kolaborace odbyla také skupina Olympic. Jedničkou jejich úliteb soudruhům pochopitelné Únos, skladba inspirovaná událostí z letiště v Mariánských Lázních v červnu 1972. Masochisté by si ale neměli nechat uniknout píseň Už je čas (1974) cílící proti vandalismu nebo rýmuprostou U přepážky č. 306 (1976). Možná překvapivě se mezi spolupracujícími zpěváky objevil i Michal Prokop. Na LP desce vydané k 60. výročí založení KSČ má zářez v podobě Písně nezaměstnaného (1981) inspirované Únorem 1948. Vzhledem k tomu, že album bylo určeno zasloužilým straníkům, musel je text společně s bluesovým projevem Prokopa dohnat k slzám. Připomeňme i notoricky známý Dopis Svobodné Evropě (1976) v podání Josefa Laufera. Popisovat blíže události kolem kapitána Minaříka by bylo nošením dříví do lesa. Méně se ale ví, že Laufer - současně i autor textu - svůj nápad s nikým nekonzultoval a vznik nahrávky tak přijala s rozpaky i vládnoucí strana. Nelze se proto divit, že na rozhlasových vlnách dlouho nevydržela a nedočkala se ani vydání na desce.

Festivalové agitky

Patrně nejhrůznější událostí, která byla po roce 1970 pořádána, se stal festival Sovětská píseň v Ostravě. Drtivá většina prezentovaných písniček byla melodicky naprosto nudná, a přestože se na českých textech podílela jména jako Fikejzová, Borovec nebo Prostějovský, daly se výsledky jen těžko snášet. Trpěli tak nejen do hlediště nahnaní diváci, ale také samotní interpreti, nejednalo se o žádnou “B třídu", neboť jednotlivých ročníků se účastnili například Waldemar Matuška, Jiří Korn, Marie Rottrová, Helena Vondráčková nebo Michal Prokop.

I přes všechny jasně viditelné slabiny považovala oficiální místa festival za zásadní událost. V tisku se tak objevila dechberoucí odpověď na otázku, co vše festival ukázal: “Populární hudbu v SSSR provází jeden fenomen. (...) Tim fenoménem je určitá šablona vycházející ze schématu dumy. (...) Uvedený znak je pro sovětskou hudbu typický. (...) A to je pro nás do jisté míry ponaučení: naši autoři by neměli pošilhávat po všech možných i nemožných vzorech a inspiračních zdrojích a nahlédnout do přebohaté studnice českého a slovenského folklóru." 

Ke znásilňování hudby docházelo ale i na dalších událostech, které měly za cíl podpořit světový mír. Jejich lídrem byl Festival politické písně Sokolov. Akce, která dávala tradičně volný průchod myšlenkám formovaným komunistickou diktaturou. Je asi zbytečné připomínat, že se v jednotlivých ročnících na pódiu vystřídala většina těch, kteří obsazovali přední příčky v anketě Zlatý slavík. Mnohem zajímavější jsou samotné soutěžní snímky. Například Eva Wolframová v roce 1983 představila politický šanson Náš kamarád uctívající památku padlých rudoarmějců a duo Pohled s poetickým textem písně Slyším tvůj tep našlo inspiraci v mrazivých úno rových dnech roku 1948. Velmi svérázný byl příspěvek bratislavské novovlnné formace Ventil RG, v jejíž skladbě zněl refrén “Radšej budem dnes aktívny, ako zajtra rádioaktivny!"

Nepřehlédnutelnou stopou jsou opět dobová hodnocení festivalu. A v některých případech je psali dokonce i autoři, kterým nebylo informování o “úspěších socialistické společnosti" dvakrát po chuti. Přesto se nechali unést k oslavným textům. Melodie tak v roce 1986 přinesla slovy Jaromíra Tůmy informaci: „Veškeré té kráse se můžeme oddávat jedině proto, že je mír. (...) Celý večer vyvrcholil pod taktovkou Deana Reeda jako manifestační vyjádření solidarity s pokrokovým hnutím celého světa. Co k tomu dodat?

Snad jen indiánské uf. Dvojici nejvýraznějších politických agitek doplňovaly ještě Zlatý palcát a Festival politické písně pořádaný ve slovenském Martině. Zejména prvně jmenovaná armádní přehlídka byla bizarní záležitostí. Punc podivnosti jí dávali především samotní soutěžící, kteří ve špatně padnoucích zelených oblecích a s hlavami ostříhanými podle tabulkových norem vzbuzovali děs i úsměv současně. Nemluvě o tom, že většina kvalitních hudebníků méla zpravidla modrou knížku a svoji zálibu si užívala zcela odlišným způsobem.

Hlavně světově

Svébytnou součástí období normalizace byly coververze zahraničních hitů. Přestože domácí scéna nedostatkem kvalitních skladatelů a textařů rozhodně netrpěla, měla většina interpretů převzaté skladby ve svém repertoáru. Na věc se šlo ale velmi opatrně a hlavní část oblíbených songů nejprve čerpala z country nebo z obsahově přijatelné italské produkce. Pro rozhlasové vysílání byly dokonce vytvářeny instrumentální verze.

Nástup diskotékové produkce ve druhé polovině sedmdesátých let donutil státní orgány akceptovat širší nabídku. V češtině tak zněly hity skupin ABBA, Blondie, Smokie nebo Boney M. A právě v případě posledně jmenované formace a jejich hitu Rasputin vzniklo něco, co se dnes jen těžko chápe. Snad z důvodu snahy potlačit zájem o originální verzi opěvující charismatického milovníka z carského Ruska a především končící nežádoucím “Oh, those Russians..." spatřila světlo světa skladba s názvem Žena točí globusem v podání dívčího tria Bezinky. Autor textu Michal Bukovič se při jeho psani skutečně vyřádil a dal tak vzniknout historicky patrné první feministické písničce domácího popu.

Byly však i případy, kdy originál rozhodně nebyl politicky nevhodný, přesto se textař rozhodl pro experiment. Vzpomeňme např. na skladbu Před námi jsou serpentiny (1981), kterou pro Marii Rottrovou otextoval Eduard Krečmar. Originálem přitom je Don't Cry For Me Argentina z pera Andrew Lloyd Webbera. A přestože v řadě případů byly české verze skutečnou estrádou (třeba Pásek mi dej čili Y.M.C.A. od Village People v podání Josefa Laufera s textem Michala Bukoviče), byli to právě textaři, díky nimž se na poli normalizační populární hudby objevovaly věci, které se daly poslouchat a dodnes si drží punc kvality. Za všechny připomeňme Věru Špinarovou a Jednou se vrátíš / Once Upon A Time s textem Zbyška Malého.

Růže mezi trním

70. letech byly sice možnosti velmi omezené, přesto jejich druhá půle nechala vzniknout albům, které lze v kontextu doby dodnes považovat za skutečně špičková. Doslova bílou vránou - nakonec stejnojmenné ocenění udělované hudebními publicisty v časopise Mladý svět získala byla deska Václava NeckářeTomu, kdo nás má rád (1975). O rok později dostal příležitost Vladimír Mišík a Etc... se svou eponymni první deskou a za dalších dvanáct měsíců později připlul do zatuchlých vod další nepřehlédnutelný kousek: Motorest s hlasově mimořádně disponovanou Petrou Janů a vynikajícími skladbami Oty Petřiny a Zdeňka Rytíře. Došlo dokonce i na první hmatatelné stopy směřování části interpretů k tvrdším směrům. Průkopníky v oblasti hard rocku se stali Jiří Schelinger a Skupina F. R. Čecha. Jejich LP Hrr na ně... (1977) splňovalo všechny hardrockové atributy, a třebaže kritika ho nevzala příliš na milost, stalo se milníkem žánru. Kartágo, Lucrezia Borgia nebo Divné tušení, to byly na svou dobu skutečně mimořádné počiny. Přesto se jednalo spíš o výjimečné události a nabídka v žánru populární hudby byla nadále velmi tristní.

Poslední normalizační dekáda nezačala nijak optimisticky. Soudruzi cítili, že jim v řadě věcí ujíždí vlak, a smyčku omezení se snažili ještě více utáhnout. Přesto se dokázala prosadit i produkce mimo upjatý střední proud. Desky, které nejvýrazněji bodovaly v hodnocení odborné veřejnosti (Progres 2: Dialog s vesmírem -1980, Synkopy: Sluneční hodiny -1981, Abraxas: Box 1982), tak dávaly určitou naději na lepší zítřky. K tomu se o své místo na slunci hlásili i novou vlnou ovlivnění OK Band a Pražský výběr. Všechny navíc zaskočil „nemoderný chalan” Miroslav Žbirka. Důvody jeho úspěchu odůvodnil dobový tisk slovy „nepoužívá převzaté písně, nedoprovází ho orchestr, neměl koncert v Praze a výborně vyslovuje ve světovém jazyce". V kontextu dnešní doby co důvod, to perla.

V samotném konci osmdesátých let už měla vládnoucí strana starosti především sama se sebou a na výraznější zákazy směřované k hudební scéně jí nezbývaly síly. Snaha o kontrolu nad děním se tak snížila na minimum a pravděpodobně posledním zásahem byl několikaměsíční „stop stav" pro Hanu Zagorovou za podpis petice Několik vět.

Co dodat na závěr? Hodnotit vývoj populární hudby v období normalizace není snadný úkol a vlastně to ani nebylo cílem výše uvedených řádků. Pravdou ale zůstává, že restrikce, které měly oddělit zrno od plev, paradoxn řadě věcí na poli hudby pomohly. Ironií osudu je, že současné děr na zrno dost často zapomíná a naopak přeje plevelu.