SBB - SBB

„Směřujeme ke svobodnému, volnému překračování hranic, vytyčených konvencemi mezi hudbou vážnou a zábavnou... Začínali jsme, stejně jako desítky jiných souborů, od základní formy, kterou je blues. Strom přece také vyrůstá od kořenů. A právě tak jako on, i my se snažíme rok co rok narůstat stále výš a výš. Zatím se nám to daří..."

Takové hudební krédo, takovou hudební ideu si zvolilo polské jazz-rockové trio SBB. A každým vystoupením je s mimořádným tvůrčím zaujetím naplňuje. Józef Skrzek (baskytarista, hráč na klávesové nástroje, zpěvák, skladatel a umělecký vedoucí), Apostilis Antymos (kytarista) a Jerzy Piotrowski (bicí) nabízejí posluchačům původní, mimořádně náročnou avantgardní hudbu. I přes tuto výraznou osobitost je trio SBB v popředí zájmu a posluchačské přízně nejen doma v Polsku, ale také v Německé demokratické republice, v Maďarsku nebo třeba i u nás.

Historie skupiny začíná v jednasedmdesátém roce. Tehdy měl soubor Józefa Skrzeka ještě název Silesian Blues Band, ale už tenkrát měl jasnou devizu původnost. Útočné a zneklidňující skladby, ve kterých se prvky jazzové a beatové prolínaly s blues, vzbudily zaslouženou pozornost. A nebylo proto nijak překvapující, že Józefu Skrzekovi nabídl spolupráci i polský interpret číslo jedna Czeslaw Niemen. Skrzek s sebou přivedl i oba kolegy a trio se stalo základem slavné Grupy Niemen. Spolupráce s přední osobností evropské populární hudby se pro trio stala školou. Příležitost pravidelně koncertovat v Polsku, možnost natáčet v polských i zahraničních rozhlasových a televizních studiích, bezprostřední setkání a často i spolupráce se špičkovými světovými hudebníky například s Charlesem Mingusem, s Chickem Coreou, se souborem Jacka Bruceho nebo s Mahavishnu Orchestra McLaughlina stejně tak jako natáčení ve studiích Polskich nagranií nebo ve studiích gramofonové firmy CBS, urychlovaly muzikantské zrání všech tří hudebníků a posilovaly jejich touhu po samostatném hudebním vyjádření.

Hudební představy Józefa Skrzeka a jeho kolegů se s představami Czeslawa Niemena rozcházely stále citelněji. V letních měsících třiasedmdesátého roku krize vyvrcholila a trojice dala výpověď. Pro širokou posluchačskou i muzikantskou veřejnost v Polsku byl tento rozchod šokující. Všichni počítali s tím, že bude následovat oboustranná prohra a po ni i smíření. Budoucnost se ale ukázala podstatně jinou.

“K tomu, aby člověk mohl jít v muzice svou cestou, musí se nejprve velice dobře seznámit s tím, co už bylo vymyšleno a vytvořeno. Jinak nemůže přinést nic nového, svého,” vysvětlil po čase Józef Skrzek. “Vážnou hudbu jsem znal. Intenzívně jsem se jí věnoval v době studií na klavírní třídě střední hudební školy. Tohle poznání mě poznamenalo. To, s čím se člověk dlouho zabývá, pro něho nikdy nezůstane bez následků... A pak jsem měl možnost seznamovat se i s tím, co se ve světě děje v oblastech beatu, jazzu i rocku. Cítil jsem, že já i kolegové máme předpoklady přinést do hudby vlastní barvy. Úmysl, s nímž jsme v jednasedmdesátém roce začínali, dozrál. Ale přesto... Ze všeho nejdříve jsem se s úmyslem osamostatnit se svěřil Grzegorzi Manieckému, zvukaři. Je opravdovým nadšencem elektroniky a navic je i milovníkem hudby. On se měl stát čtvrtým, neviditelným, ale přesto nejdůležitějším členem souboru. Když on souhlasil, bylo rozhodnuto... Muzikantsky jsme už byli plnoprávným souborem, ale naše vybavení představovalo pouhou nulu. Dnes už máme výtečnou aparaturu. Váží jeden a půl tuny, je sestavena z nejkvalitnějších součástí a jako celek má špičkovou úroveň. Investovali jsme do ni všechny své výdělky. Dokonce máme ještě dluhy. Ale stálo to za to. Tahle aparatura dovoluje, abychom se hudebně mohli vyjádřit. Ona a Grzegorz Maniecký…” Po čtyřech měsících intenzivních příprav se osamostatné trio začátkem čtyřiasedmdesátého roku premiérové představilo v Olštýně. Mělo už název SBB (Szukaj, Burz, Buduj Hledej, Bouři, Buduj). Reakce na toto i na další vystoupení nebyla jednoznačná. Projevovalo se zde zřejmě zklamání z rozchodu s Niemenem. Zlom přinesla až první dlouhohrající deska.

Album nazvané SBB (Muza SXL 1142) zaznamenávalo koncerty, uspořádané v dubnu čtyřiasedmdesátého roku ve varšavském klubu Stodola. Nabízelo dvě suity Odlot a Wizje do kterých byly zakomponované písně Odlecieć s wami (J. Skrzek J. Grán) a Erotyk J. Skrzek J. Matej), bylo zvukově chudé a co do kvality záznamu i méně dokonalé. Přesto se stalo bestsellerem. A v přehledu nejúspěšnějších gramofonových desek za třicetiletí 1955-1975, který uveřejnil polský Časopis Nonstop, figuruje na čestném čtvrtém místě. Stejně jako celá skupina.

SBB si získali polské posluchače a postupně si začali budovat pozici i v zahraničí. Trio se líbilo a libí ve Švédsku i v ostatních skandinávských státech, je častým hostem v NDR, kde natáčí pro rozhlas, vystupuje v televizi a připravuje snímky i pro gramofonovou firmu Amiga, a úspěchem hostovalo v Maďarsku sedmdesátém roce Pepita v licenci vydala jeho třetí polské album, v NSR zde má zájem o spolupráci firma Polydor a od prosince pētasedmdesátého roku, zejména po dvacetikoncertním turné, uspořádaném v jarních měsících šestasedmdesátého roku, má stále více příznivců i v Československu.

Popularitu posílila i druhá dlouhohrající deska NOWY HORYZONT (Muza SX 1206). Byla sestavena z nahrávek, které trio v průběhu čtyřiasedmdesátého roku natočilo pro polský rozhlas a nabídla skladby Ogień, Nowy horyzont, Ballada o pięcu głodnych a Wolność z nami.

“Obě prvé desky patří do etapy začátků hledání výrazu. O významnější kus blíže našim představám je až deska třetí PAMIĘC (Muza SX 1378). Má v sobě už mnohem víc z toho, co chceme posluchačům přinášet a protože byla natáčena v nejmodernějším varšavském studiu, je i zvukově bohatší mohli jsme uplatňovat i multiplaybacky a co do kvality záznamu nesrovnatelné lepší."

Józef Skrzek byl v anketách Nonstopu od dvaasedmdesátého roku pravidelné vyhlašován jako nejlepší instrumentalista, patří mu přední místa jako skladateli a výrazně se zasluhuje i o prvenství, které získává SBB jako skupina. Za pětasedmdesátý rok SBB převzali i čestný titul a diplom Hvězda roku, udělovaný britským hudebním časopisem Music Week. Mimořádnou odezvu v šestasedmdesátém roce vzbudila vystoupení na jazzovém festivalu v maďarském Szekesfehérváru, koncert v Budapešti, televizní program i celé maďarské turné. Událostí byl recitál SBB na polském národním festivalu Opole 76 i další vystoupení při společném turné s kvartetem Ronnie Scotta, účast na festivalu Jazz Jantar 76. Zásluhu na tom všem nepochybně má neustálé hledání SBB experimentují, zvou na vystoupení přední jazzové hudebníky v minulosti s nimi hrával například houslista a kytarista Jan Bledowský, v šestasedmdesátém roce tenorsaxofonista Tomasz Szukalski…

“Hudba, kterou hrajeme, rozhodně není pro zábavu. Považujeme ji za cosi hluboce osobního. Jejím prostřednictvím vyjadřujeme svůj pohled na život. Přetváříme na hudbu své vlastní prožitky a pocity. Proto bychom mohli hrát bez zkoušení. Cistý free jazz. Ale usilujeme o to, aby náš hudební jazyk byl jasně společnou řečí. Nejlepší uplatnění nám dává forma suity. Dané téma, představené v úvodu, v ní může každý z nás vypovědět po svém. Ano, improvizujeme. Volné muzicírování je nám blízké. Vyhovují nám velké hudební plochy. Chceme zaujmout pozornost posluchače a to u krátkých skladeb nelze... Máme radost, že na naše koncerty přicházejí dnes lidé, kteří nás chtějí poslouchat, kteří nám chtějí porozumět. Máme své obecenstvo. Ale i kdyby naše další hudební úsilí ztrácelo tenhle široký kontakt, nezalekneme se. Klidně odejdeme do malých klubů. Já, stejně jako kolegové, máme jasnou koncepci, blížíme se ji a nevzdáme se. Jsme tvrdohlaví a silní. A to, čeho se nám snad nedostává, “dohoní" naše krev já jsem ze Slaska, Apostolis Astynos je původem řek a Jerzy Piorowsky je beskydský horal... Dovedeme jit za svou věcí a nevzdáme se. Hudba je pro nás vším. Samotným životem. A o ten se musí bojovat.“

Pavel Bartík

Tři otázky Hynka Žalčíka pro Józefa Skrzeka, uměleckého vedoucího skupiny SBB

1. Termín jazz-rock je v současné době trochu pohodlnou nálepkou, kterou se označuje téměř každý instrumentální útvar, který v sobě obsahuje alespoň nějaké rockové a jazzové prvky. V souvislosti s vaší produkcí se pojem jazz-rock používá ve všech pádech. Myslíte, že je to přesné?

Termín je podle mého soudu zastaralý. Patří k začátku sedmdesátých let, do období prvních výrazných kontaktů mezi jazzem a rockem, do epochy britské skupiny Colosseum se saxofonistou Hecktallem-Smithem a černého Američana Milese Davise, který zejména svými alby In A Silent Way (1969) a Bitches Brew (1970) celou éru jazzové a rockové asimilace vlastně zahájil. Chci tím říci, že to byla jedna etapa hudebního vývoje, kterou bylo třeba projít, zrovna tak jako bylo nutné střebat blues, folklór a vážnou hudbu. Touto cestou prošel každý špičkový hudebník. A když se mě někdo zeptá co to tedy vlastně hraji, odpovídám hudbu. Vždyť v naší hudbě je zrovna tolik prvků tzv. vážné hudby jako prvků jazzových, folkových a rockových!

2. Tvoje skladby jsou převážně instrumentální, ale přesto se v nich téměř vždy objeví část zpívaného partu, jakou roli přisuzuješ v této hudbe textu?

Asi budeš překvapen, ale já texty zhudebňuji, nikdy naopak. Potřebuji prostě inspiraci, mám rád hutné texty, kde je na malém prostoru řečeno hodně, musí tam být silná myšlenka, která mne zaujme, a kterou dále rozvádím hudebním přístupem. V tomto ohledu spolupracuji delší čas s mladým polským básníkem Julianem Matejem, jehož poezie mne inspirovala k napsání větliny mých skladeb.

3. V západoberlinském časopise Tip vás kritika označila za nejzajímavější trio od dob Cream  a Jimiho Hendrixe, nesvazuje vás vaše pouze tříčlenné obsazení tak trochu ruce?

Co se týká studia a nahrávání tak v žádném případě. Systémem playbacků si mohu od basové kytary až po smyčcový orchestr nahrát všechno sám, a pak na syntezátor mohu vyrobit třeba perfektní zvuk kytary nebo flétnu, mellotron mi umožňuje vytvořit zvuk smyčcového kvarteta nebo symfonického orchestru a basy kraji převážně na elektrifikovaný klavinet, je to daleko přemější a nahrávka dostává lepší sound. No a na koncertech je to pochopitelně těžší, musíme hrát všichni naplno, o triu se pozná každá chybička, je to velké vypětí vzhledem k tomu, že většinu koncertů hrajeme non-stop dvě hodiny. Chce to maximální nasazení a dlouhou přípravu. Vždyť my jsme tři roky (od 1971 pozn. H. Z.) jenom zkoušeli, než jsme byli připraveni na start. Jsme v tomto obsazení spokojeni, mám vynikající spoluhráče, skutečně individuality, o které se mohu kdykoliv opřít, a tak nevidím důvod ke změnám nebo rozšiřování. Něco jiného jsou ovšem jam session, na nich si hrozně rád zakraji, af je to třeba s Tomaszem Stankem, Tomaszem Szukalskim, Donem Cherrym nebo Lubošem Andrštem

Vydal n. p. Supraphon, nositel Řádu práce ve spolupráci s Mladým světem

v roce 1977 jako přílohu ke gramofonové desce SBB

Úvodní slovo napsali Pavel Bartík a Hynek Žalčík

Fotografie z nahrávacího studia pořídil Miroslav Hucek

Grafická úprava brožury Martin Wielgus

Odpovědná redaktorka obalu Miloslava Kulhavá Vytiskla Severografia Turnov

Náklad 25 000 výtisků, I. vydání

Sleevenote Pavel Bartík a Hynek Žalčík 1978

Photography Miroslav Hucek 1978