Simon & Garfunkel - Simon And Garfunkel's Greatest Hits

Žili byli dva... Mohlo by to začínat skoro jako pohádka: žili - byli dva trubadúři.
Všechno v biografii písničkářské dvojice, kterou ve druhé polovině 60. let obdivoval celý svět, vypadá totiž jako stvořené pro pohádkovou legendu.

Dva stejně staří kluci, kteří se znali už ze školy (oba narození v roce 1941, Paul Simon 13. října, Art Garfunkel 5. listopadu), našli zálibu ve zpívání. Ještě jako patnáctiletí ochutnali slastný pocit hitparádového vzplanutí, když se v žebříčku ocitla jejich nahrávka písně Hey Schoolgirl, za níž se později oba vytrvale styděli.

Profesionálně to doopravdy začalo v roce 1963, již mnohem vážnějším a promyšlenějším návratem do gramofonových studií. Snad byla v té době souhvězdí i planety v té nejpříznivější konstelac pro zrod právě takového zpívajícího dua, které by vyplnilo mezeru ve spektru současné zábavné hudby.

Od pomyslných sudiček dostali Simon a Garfunkel do vinku spoustu cenných dárků a dědických odkazů. Sladké kouzlo dvojhlasé sazpivanosti někdejších nezapomenutelných Everly Brothers (jak známo, pěvecké dvojici to může ladit jak chce, ale pokud se obo vokály vzájemně nedoplňuji zabarvením, které ze součtu dvou veličin dělá nový celek, mohou toho oba partneri rovnou nechat). Vzdušnou průzračnost rozezpívané pohody westcoastových skupin.

Nepřehlédnutelný impuls písničkářského revolucionářství Boba Dylana (Simon jej nejednou dokonce parodoval, reagoval po svém na jeho vliv). Zjevnou závislost na rockových, ale také na swingových kořenech, patrnou jak v pěveckém frázování, tak v pozdějších instrumentálních aranžmá. A co nejvíc, základní školu svérázné estetiky folkových bardi, kteří se spolu s nimi potloukali po proslulé Greenwich Village, uprostřed propletence avantgardních básníků, věrozvěstů nových sociálních hnuti a protestů, kojklíčů, ztracenců a živých exponáté "nové mládeže".

Simon s Garfunkelem nabídli lidem písničky, které se musely stát hity sladké, hladivé, chytlavé, rytmické i lyricky zasněné, kousavé, poetické, a navíc tuze inteligentní. Kdo by si přál vic? Do rané stylizace do rolí urousaných velkoměstských tuláků s kytarami přes rameno, koncertujících nejspíž na nároží či v podzemce (viz i obaly prvních desek), se postupně přehráli do zákonité šarže velkých hvězd zabydlených v nejlepších studiích a spolupracujících s nejlepšími hudebníky a aranžéry. Moc obchodu jejich písničkářskou tvorbu pozvedla a rozšířila do světa, avšak z uměleckého hlediska nijak podstatně nenarušila.

Značnou zásluhu má na tom Simonova autorské potence. Jako tvůrce drtivé většiny klíčového repertoáru dua (úpravy starých melodií a tradicionálů tu však také nehrály nijak podřadnou roli) to byl on, kdo předevšim, při vší úctě ke Garfunkolova nenahraditelnému andělskému tenorku, tesal pomník společné slávy. Jeho melodie i texty zapadly do té nejsvětlejší tradice kulturního varu 60. let jako vyznání pozorovatele, kterému se podařilo položit prst na tep doby.

V Simonových rozezpívaných básnických hříčkách byla nostalgie z odcizení a neodvratného stáří, lehkost z prožitých lásek i smutek z těch nenaplněných, ironie v pohledu na všední hemženi života, tuláctví i záměrně akcentovaný vehementní protest proti jakémukoli bezpráví, násilí, tedy logicky i proti válce (když Simon & Garfunkelem no jedné ze svých desek prolnuli velebnou melodii vánoční pisni Tichá noc drsnou věcností rozhlasových zpráv plných každodenních ukrutností, běhal i otrlým kritikům mráz po zádech).

Bylo to zvláštní: posluchač se ochotně nechával dráždit a provokovat k přemýšlení nad obsahem písní, v nichž se zpívalo i o tak nepříjemných věcech jako je opuštěnost, lidské neporozumnění, zloba a životní prázdnota, aniž by přitom kdykoli v Simonově a Garfunkelově případě přišel o trvalou záruku jednoznačné melodické příjemnosti (však se také aranžéři něco navyužívali tohoto kapitálu pro desítky instrumentálních, ponejvice něžně smyčcových úprav).

Simon & Garfunkelem korunovali v roce 1970 svou společnou dráhu mimořádně ceněným albem Most přes rozbouřené vody (Bridge Over Troubled Water). Už v době nahrávání desky to mezi nimi neklapalo. Art Garfunkel se jistě už viděl v novém vytouženém převleku filmové hvězdy (v našich kinech jsme jeho herectví mohli posoudit na roli kapitána Natelyho z Nicholsova přepisu Hlavy 22), Paulu Simonovi se zase možná už zdálo o budoucí sólové a jak je dnes potvrzeno, plodné dráze.

Publicisté i fanoušci tedy superlativy ověnčenou dvojici na počátku 70. let oplakali se zjištěním, že titulní kompozici jejich alba na rozloučenou je možné bez nadsázky řadit k tomu nejvydařenějšímu, co se v poválečné populární hudbě vůbec zrodilo, ale také s tajnou jiskřičkou naděje na brzké znovuvzkříšení společné aktivity. Jenže k setkáním docházelo už jen příležitostně: v televizních Simonových show, na jeho albu (společná nahrávka písně My Little Town prošla bez zvláštního ohlasu), a pak v roce 1982 na velkém koncerté v newyorském Central Parku, zvěčněném na živé desce a videozáznamu. Legenda trvala usnula důstojným spánkom na své příslušné stránce dějin.

Paul Simon a Art Garfunkel uložili do fiktivní pokladnice světové písničky celou sbírku kousků nemalé ceny. Lidem přinesly hodně radosti a hlubokých zážitků, mimo jiné i proto, že si z nich každý bral to, nač stačil a noč měl chuť: prostí zbožňovatelé šlágrů libivé nápěvy, noční snilci romantiku, zamilovani půvabné vyznání a stesky, poetové barevná slovíčka a obrázky, intelektuálové výpovědi o naši uspěchané moderní době. Berte si podle libosti i vy.

František Horáček