Soumrak hudebních alb?

Vinylová LP deska se stala fenoménem hudební revoluce současné s nástupem The Beatles. Celistvá černá plocha dvaceti minut (oproti šelakovým třem) neotevřela mladým bigbítům stavidla jejich představivosti najednou. Museli dozrát, odhodit spoustu návyků, oprostit se od schématu verze-refrén-verze, inspirovat se kompoziční i aranžérskou stavbou u tzv. vážné hudby, začít vnímat estetiku přebalu coby nedílné součásti umělecké výpovědi, pracovat se zvukem, stereem, dynamikou, efekty atd. Po prvních nesmělých pokusech do poloviny šedesátých let se koncepční umělecko-technické uvažováni s využitím úžasných možnosti Long Play desky stalo katalyzátorem rockové progrese.

Už jenom přebal: otevřené LP má plochu obrazu. A často i jeho přesvědčivost, stačí si vybavit Trespass, Aqualung, Fragile. Listování sbírkou LP je rozkoš, dřív nebo později to vždycky přijde, ruka šmátralka poskočí, a už se 2112nese na talíř gramofonu... Však se také na tvorbě obalů podíleli i významní doboví umělci, za všechny zmiňme Andyho Warhola a jeho velvetovský banán a kameňácký zip. Vznikala specializovaná grafická studia, viz. Hipgnosis (Wish You Were Here, Quatermass, Houses Of The Holy, Wishbone Four, ELO 2, Phenomenon, Piece Of Eight, Tormato). Stovky obalů LP mají podle mne uměleckou kvalitu vrcholných děl vystavených ve slovutných galeriích.

Všechna ta analogová krása se již čtyřicet let rozpouští v nulách a jedničkách. Za své vzaly nejdříve obaly LP, zmenšené plochou CD na pouhou desetinu, a rituály spojené s poslechem vinylů. Na druhou stranu došlo nástupem cédéček k obrovskému boomu prodejů jednotlivých titulů a k dočasnému vzedmuti délek alb až k samé technologické hranici osmdesáti minut, což však již nevedio k hudební progresi, ale naopak, k obsesi, ředění a rozmělňování nápadů. Není náhodou, že osmdesátá léta mají v žebříčcích nejprodávanějších alb všech dob největší zastoupení, v první stovce téměř celou třetinu.

Matrix přichází, poslední boj začíná...

Ať chceme nebo ne, čeká nás předem prohraný boj o koncepci hudebního alba, tak jak ji známe bezmála padesát let. Vládu nad trhem opět přebírají jednotlivé písničky, v nové době ale mžikově šířené světelnou rychlostí od Grónska po Ohňovou zemi. Kde jsou lodě zvolna připlouvající do Liverpoolu...

Příčin je několik, počínaje menším tvůrčím potenciálem většiny dnešních mladých muzikantů, kteří často „objevují“ dávno objevené, točí se v kruhu, netvoří, ale jen zalévají své instantní polotovary horkou vodou. Hlavní je tržnírychlost, sekundová novota, vše ostatní je podružné. A především: do zachycení muziky začínajících kapel dnes nikdo mimo samotné muzikanty neinvestuje! Doba, kdy se ve výrobě a prodeji studiových alb točily velké peníze, je v době pirátských torrentů a úložišť navždy pryč. Klasičtí vydavatelé se ve své předsmrtné křeči upnuli na své zaběhnuté koně a archivy (aspoň že tak, nebýt ale třídecibelových hovad u remasteringových konzolí). Hledačské týmy byly zredukovány, nebo rovnou rozpuštěny. Distribuce fyzických nosičů kolabuje, měst bez prodejen CD přibývá každým měsícem. Ty zbývající fungují převážně na objednávky. Nové kapely proto mají jakoustakous šanci zaujmout jediné tehdy,když se marketingově soustředí na jednu dvě skladby svého repertoáru aty pak zkusí prosadit jakýmkoliv net-způsobem. Občas se tak někomu podaří zaujmout některého ze zbývajících hráčů na trhu vystřelit s jejich pomocí do hvězdných výšin, jsou to ale vesměs jen kusovky, výjimky. A při srovnání s druhou polovinou šedesátých let jen s procentní nebo spíš promilovou šanci dobýt svět.

Dobou diktovaná prvoplánová úsečnost osekává možnosti uměleckého vyjádřeni na minimum. Nastupuje tvrdá autocenzura, kdy se většina začínajících kapel snaží zaujmout kohokoliv do pár sekund, do prvního kliknutí myši jinam. Je to děs, aleje to tak. A teď zkuste najit takové situace (bez vydavatele) pro hlubší umělecké a technicky dotažené vyjádření se na ploše celého alba, když i ti nejslovutnější světoví interpreti s velkou firmou za zády vydávají v současnosti jednu dlouhohrající desku za tři, pět, deset i více let, zatímco kdysi tvořili fenomenální díla každý rok (někdy i častěji) a nikomu to nepřipadalo divné: jim, nám ani firmám. Byl to zkrátka jiný LP svět, kdy měli i začínající muzikanti šanci zaujmout investory a uspět na trhu i s náročnými a nelevnými nápady. Umíte si představit, jak by dnes dopadli Robert Fripp, když by přišel za vydavatelem s konceptem In The Court Of The Crimson King?

Zavedení interpreti top kategorie Springsteen, Rolling Stones, U2, Eaglesapod. v relativním klidu objíždějí co druhý rok svět svými last-best-off-fabrika tour, ti jediní jsou takříkajíc „za vodou“. Novinková alba gigantů jsou po jediné tour zpravidla zapomenuta, což také ledacos signalizuje. Ostatní dříve slavní v lepším případě plní kluby a festivaly, v horším firemní večírky a šéfpárty, v nejhorším rezignují a prodávají v aukcích své svršky a věci z dob slávy, protože z reedic nemají kvůli blbým smlouvám z mládí často ani dolar. Návrat hudby především na pódia je jistě prima, prožitek z kvalitního domácího poslechu Seržanta, Zdi, Karmínového krále,Útesu, Noci vopeře aj. mi ale žádný koncert nezprostředkuje.

Návod, jak gordický uzel příčin a následků rozetnout, neexistuje. Za deset let budou podle mne celistvá studiová hudební alba v podobě, v níž je známe, vnímáme a máme rádi, uzavřenou historií. Jak bych si přál se mýlit, ne kvůli sobě, já si svou sbírku budu užívat, dokud mi nevyschne hlemýžď vuchu, ale kvůli dalším generacím. Jejich hudební svět bude bez hudebních alb výrazné plošší.

Den poté

O jakou hudbu bude svět po zániku produkčně i jinak velkolepých hudeb nich alb ochuzen? Ze stovek, nejspíš i tisíců titulů dotekově vybírám: The Beatles především „Seržant“ a Abbey Road, Pink Floyd, Gentle Giant, Van der Graaf Generator - až na výjimky celá tvorba, Yes, King Crimson, Genesis, Frank Zappa, Barclay James Harvest - větší část alb, The Who- Tommy, Quadrophenia, Beach Boys - Pet Sounds, Queen - II, Sheer Heart Attack, Night In The Opera, A Day At The Races, Bee Gees– Odessa…

Mohl bych pokračovat týden a pořád bych nacházel další a dalšípříklady v budoucnu zaniknuvšího hudebního formátu. Z první světové stovky nejprodávanějších alb by se dala za výrazně celistvá nebo dokonce koncepční alba označit zhruba dvacítka. Jsou to bohužel už jen dozvuky doby, kdy hudební kvalita a náročnost nevylučovaly masový prodejní úspěch.

Nic podobného v nové digi singlové době nebude moci běžně vzniknout. Žádný rozumný investor nepůjde do finančně nákladných, nenávratných projektů. Určitou šanci vidím v působení mecenášů umění, ani ti ale nebudou své prostředky vkládat do jednorázových, finančně náročných a umělecky nevyzpytatelných studiových hudebních alb. Spiše plošné podpořímladé muzikanty jinak - festivalem, tvůrčí dílnou apod.

Poslech celých alb bude stejně elitářský jako návštěva koncertu klasické hudby nebo jazzu. Bádání po kořenech té které muziky se přesune ze stránek hudebních magazínů a fanzinů do knihoven, muzeí, ojedinělých diplomovek a akademických konferenčních vystoupení. Nebude o kom psát jinak než ve stylu bulváru, jednoskladboví hit makeři přijdou, vyletí nahoru, sletí, shoří a navždy zmizí do nicoty. Většina tzv. pecek budou jen vypeckované verze starých originálů, opravdová muzika se přesune do klubového a síťového undergroundu, sbírky CD budou stejně běžné jako dnes sbírky starých tisků.

Že to všechno není jen má fantasmagorie, dokládá to čerstvá zpráva agentury Reuters. Na základě analýzy několika desítek parametrů mnoha tisíců skladeb z let 1955 až 2010 potvrdili výzkumníci Španělské národní rady pro výzkum pod vedením Joana Serry to, co vnímá každý pamětník, nucený chtě ne chtě poslouchat i současnou tvorbu: moderní populární hudba je stále dynamicky, kompozičně i jinak placatější, melodicky i rytmicky nenápaditější, využívá méně a méně hudebních nástrojů. Zkrátka a vědecky řečeno, homogenizuje se do podoby karbanátku.

Jiný svět

Prodeje moderních digitálních singlů neboli stažených písniček už dnes dosahují vysokých čísel. Ty nejúspěšnější, například Rolling In The Deep zpěvačky Adele, se pohybují na hranici 10 milionů placených downloadů, což je řadově srovnatelné množství jako prodeje klasických vinylových (a u nejstarších evergreenů i šelakových) singlů. Historickou kategorii samou pro sebe navždy zůstanou Crosbyho Bílé Vánoce a Tichá noc, pohřební Elton, průlomový Haleyho Rock Around The Clock, charitativní We Are The World a Elvisova Neapol, vesměs s prodeji nad 20 milionů výlisků. Prodeje alb kulminovaly v osmdesátých a devadesátých letech. V kategorii nad 20 milionů prodaných kusů obsazují tyto dekády dohromady tři čtvrtiny žebříčku! Padesátá léta nezastupuje nic, šedesátky Sgt. Pepper's Lonely Hearts Club Band a In-A-Gadda-Da-Vida, obě LP s cca 30 miliony prodaných ks. Pro rockery může být potěšující, že zhruba 40% titulů v kategorii +20 milionů spadá do rocku, méně už fakt, že nejmladšímu zástupci je více než 10 let.

Souhrnný pohled na stovku nejprodávanějších singlů a alb napoví, že do konce padesátých let se prodávaly především singly, v první polovině šedesátých let se síly vyrovnaly, pak následovala dlouhodobá dominance prodeje alb. V nastupující éře downloadů namísto fyzických nosičů vítězí singly zatímje v nehmotných kategoriích (downloady, streamy), vzhledem k nezvratnému vývoji (prodej alb v USA klesl v letech 2005-2010 na 1/3, z 705 na 225 milionů) je ale převzetí vlády i v absolutních číslech jenom otázkou času.

Technologicky i uživatelsky navíc vše směřuje od vlastněni (LP/CD/HD) ke streamovaní (poslech online) někým doporučených a nasdílených písniček. Všechny dosavadní prodejní statistiky budou v tomto jiném online světě bezpředmětné.