Status Quo - 1+9+8+2

Do údobí mezi alby Messages from the Status Quo (1968, Pye) a tím, jež se vám právě dostává do rukou (1982, Vertigo), se vměstnalo dalších více než patnáct dlouhohrajících desek skupiny, která se objevila na britské hudební scéně již na samém začátku šedesátých let a ani po dvou desetiletích existence neztratila nic ze své přitažlivosti, i když se samozřejmě ani ona neubránila občasným výkyvům jak v kvalitě své hudební produkce, tak v popularitě. Status Quo, věrni svému názvu, už nějakých dvanáct let jen nepatrně obměňují klasický model boogie, které se stalo jakýmsi mateřským znaménkem jejich tvorby.

Sestavu skupiny ze šedesátých let tvořili Francis Rossi (kytara, zpěv), Richard Parfitt (kytara, zpěv), Alan Lancaster (basová kytara, zpěv) a John Coghlan (bicí). Pod názvem Spectres nahráli s varhaníkem a zpěvákem Royem Lynesem několik neúspěšných singlů pro firmu Pye. Později skupina změnila název na Traffic Jam, definitivně pak na Status Quo. Poprvé prolomila smůlu v osmašedesátém roce, kdy se vyšvihla do žebříčku nahrávka Rossiho dnes už vlastně legendární skladby Pictures Of Matchstick Man a bodovala i s následující malou deskou Ice In The Sun. Další nahrávky však začaly beznadějně propadat, Lynes skupinu opustil a zdálo se, že blýskání na lepší časy se konat nebude. Na přelomu desetiletí však Status Quo sami pro sebe objevili spásnou formuli, která jednak konvenovala jejich hudebnímu myšlení a muzikantským představám, jednak přitáhla posluchače, kteří se už zdáli být pro hudbu Status Quo ztracení. A s repertoárem, který jen s drobnými kosmetickými úpravami staví na solidním boogie, udělal soubor doslova díru do světa. 

V sedmdesátém roce s nahrávkou Down The Dustpipe a o tři roky později (už u firmy Vertigo) se snímky Paper Lane či Caroline. A potom už skupina naprosto pravidelně vysílala do hitparád další a další desky, které nesly jasnou pečeť svých tvůrců a interpretů. Z úspěšných nahrávek minulého desetiletí si namátkou připomeňme alespoň následující tituly: Break The Rules, Mystery Song, Wild Side Of Life, Rockin' All OverThe World, Again And Again a začátkem osmdesátých let se přidaly snímky jako What You're Proposing, Lies nebo Something 'bout You Baby I Like. Sestava se ustálila na trojici "pamětníků" Rossi-Parfitt-Lancaster doplněnou na kvintet hráčem na bicí nástroje Pete Kircherem a někdejším členem skupiny Herd Petera Framptona - Andy Bownem (klávesy). Z albové diskografie uveď'me z desek "boogie-rocku" alespoň Pildriver (1973), Hello (1973), Quo (1974), Blue For You (1976), Rockin' All Over The World (1977), Whatever You Want (1979), výběr největších hitů Twelve Golden Bars (1980), Never Too Late (1981)...

Hudba Status Quo je vlastně jednoduchá, přímočará a velice sdělná, není v ní nic komplikovaného či nepochopitelného, vše staví na poctivě rockovém doprovodu (třeba ve skladbě Resurrection připomíná pověstnou berryovskou rokenrolovou "strojovnu"), jasných trojhlasech, důrazném rytmu a v neposlední řadě také na melodiích, které by se při trochu odlišném způsobu doprovodu určitě uplatnily v řečišti standardní populární hudby (viz) Young Pretender, Jealousy, Dear John aj.). 

Ten recept na čtyřakordový úspěch se zdá být velice jednoduchý, tak proč se podobné štěstí nepřilepilo na paty jiných kapel, které se o ně podle této formule pokoušely a pokoušejí? Snad proto, že ono pop-rockové boogie dovedli Status Quo do takové podoby, že jim jen stěží v této poměrně úzce vymezené žánrové oblasti může někdo konkurovat. Původní trojice pilně komponuje, se svou troškou do mlýna se hlásí i Andy Bown, který vedle práce v kapele pečuje i o svou sólovou dráhu "jištěnou" nahrávací smlouvou.

V srpnu dvaaosmdesátého roku byli Status Quo hlavní atrakcí hudebního festivalu pod širým nebem v anglickém Castle Doningtonu a přišlo za nimi na čtyřicet tisíc příznivců. Přišli za onou směsicí rocku a boogie a vedle nahrávek, o kterých jsme se již zmínili, aplaudovali i skladbám Down, Down, 45 000 Times (každý z pětice si zde zahrál tříminutové sólo), Rain či světelnými rachejtlemi opepřené melodii Bye, Bye. Kritika se shodla na tom, že Status Quo byli prostě perfektní. A třeba v Hardyho / Laingově Encyklopedii rocku se dočteme, že 

"Status Quo jsou přední koncertní atrakcí v Británii a mají překvapivě obrovský vliv na mladší britské skupiny." 

Nic nového pod sluncem, dalo by se říci o hudbě, které se věnují. To všechno už tady přece bylo. Ale ne tak, jak to umí právě jenom oni.

Miloš Skalka