Talking Heads - Little Creatures

„Naše hudba je velmi diferencovaná. Žene se kupředu, ale ne bezhlavě. Ctí melodie. Pocitově sice vychází z psychedelické hudební kultury konce šedesátých let, ale je daleko propracovanější a klade si za cíl sdělovat mnohem víc. Chce k lidem promlouvat řečí, která je jasná, srozumitelná a nepotřebuje tlumočníky." (David Byrne)

Prvopočátky amerického rockového kvartetu Talking Heads spadají do roku 1971, kdy tři studenti umělecké školy z Providence (Rhode Island) vytvořili trio The Artistics.

Sešli se v něm „duchovní otec" projektu David Byrne, Chris Frantz a Martina „Tina" Weymouthová. V polovině sedmdesátých let hrál tento soubor v newyorkských klubech CBGB a Max' Kansas City většinou v roli „předskokana" v programu skupiny Ramones. V roce 1976 získal nahrávací smlouvu se společností Sire. V té době sestavu posílil hráč na klávesové nástroje, kytaru a zpěvák Jerry Harrison (dříve Modern Lovers a Elliot Murphy Band).

Talking Heads debutovali albem nazvaným lapidárně Talking Heads '77 a jejich dlouhohrající desku přivítal hudební list Rolling Stone slovy: „Je to album, které patří k rockovým pilířům tohoto desetiletí." V nepřeberné záplavě souborů nového amerického rocku se dokázali Talking Heads prosadit především díky jasnému a nesmlouvavému hudebnímu názoru, samozřejmě poučenému na velkých vzorech, leč přesto osobitému a objevnému, díky výtečným kompozičním nápadům, instrumentální a vokální virtuozitě a v neposlední řadě také díky lyrickému dadaismu, který zdobí jejich texty motivované většinou tématikou života velkoměsta.

Bezprostředně po úspěchu prvního alba navázal soubor spolupráci s věhlasným Brianem Enem, který je jako producent podepsán pod většinou jejich dalších desek. Bez povšimnutí nelze nechat ani jeho podíl spoluautorský.

Hned druhé album (More Songs About Buildings And Food) pozici skupiny ještě upevnilo, když soubor přišel se zajímavou symbiózou nové rockové vlny, pop-rocku a elektroniky (1978). Jak zmíněné album tak singl s titulní stranou Take Me To The River se výrazně prosadily v přehledech nejúspěšnějších nahrávek a Talking Heads se stali jakýmsi prototypem inteligentního rockového souboru, který nabízí skladby s jasnou a precizní stavbou ozvláštněné spoustou drobných aranžérských a interpretačních nápadů (jak nástrojových tak vokálních) a zdobené soudobými „fígly" nahrávacího studia a nástrojového aparátu.

Aby kvartet i na koncertním pódiu docílil podobného zvukového dojmu a efektu jako na gramofonové desce, začala se v jeho pódiové sestavě objevovat celá řada hostujících muzikantů...

Třetí album (Fear of Music, 1979) přineslo zase další překvapení. Do hudební struktury skladeb zcela organicky vstoupily prvky černošského rocku, soulu a funku. Tuto linii ještě prohloubila dlouhohrající deska Remain In Light (1980), která se stala pro mnohé hudební kritiky nejen albem roku, ale rovněž jakýmsi předobrazem rockové hudby osmdesátých let.

V nahrávacím studiu se vedle stabilních členů Talking Heads a Briana Ena objevilo několik atraktivních hostů, především z okruhu členů a spolupracovníků souboru Parliaments. Zhruba od začátku nového desetiletí se všichni členové Talking Heads začali paralelně s tvorbou souboru věnovat i svým sólovým projektům, z nichž zaznamenejme alespoň tandem Byrne-Eno (My Life In The Bush of Ghosts), Weymouthovou s Frantzem (Wordy Rappinghood, Tom Tom Club), Jerryho Harrisona (The Red And The Black) nebo Byrneův balet The Catherine Wheel.

Ve dvaaosmdesátém roce vydali Talking Heads koncertní dvojalbum The Name Of This Band Is Talking Heads, o rok později desku nazvanou Speaking In Tongues. K živému albu dodal Melody Maker: Jste prostě ohromeni tím, co všechno Talking Heads umějí." A New Musical Express poznamanal: Jejich repertoár a interpretace, to je zlatý důl. Není divu, že vyhrávají na celé čáře." A co druhá deska? Sounds: Ani známka únavy, krize nápadů nebo nudy."

Talking Heads začali v osmdesátých letech (jako ostatně drtivá většina skupin a interpretů populární hudby) věnovat pozornost novému fenoménu, videu. Obrazové zpracování jejich skladeb však není náhodnou směsicí elektronických efektů, násilí, šílených jízd v nablýskaných vozech a atraktivních dívek, ale hudebně-filozofickým zamyšlením nad světem a údělem jedince v něm. Ne náhodou bylo obrazové ztvárnění písně Road To Nowhere, traktující s mnoha vtipnými nápady onu cestu nikam", označeno za nejlepší video-snímek oblasti populární hudby v roce 1985.

Album, které se vám dostává do rukou, představuje skupinu Talking Heads v tvorbě, k níž dospěla v polovině osmdesátých let. Podle mnohých renomovaných hudebních odborníků je to její dosud nejlepší album. Proč, to poznáte při poslechu sami.

Miloš Skalka