The Who - The Best Of

Kvartet The Who patří neodmyslitelně mezi špičku britských rockových souborů první poloviny šedesátých let, kterým v té době doslova patřil hudební svět. Zatímco mnohé z jejich souputníků najdeme už pouze na stránkách encyklopedií a vrstevníci na ně vzpomínají s notnou dávkou nostalgie. The Who nejenže spoluvytvářeli obraz rockového dění šedesátých let, ale v hudebnim zákulisí nezmizeli ani s následujícím desetiletím. Kritik a encyklopedik Ronald Zalkind ve svém Almanachu současné hudby 1980/1981 dokonce věštecky prorokuje, že

„ ...The Who zůstávají na špičce rockového dění už více než patnáct let a nijak se nezdá, že by jejich pozice slábla".

Přece jenom však pro ty, kdož jsou odkojeni britskou rockovou vinou začátku předminulého desetiletí, tvorbou Beatles, Rolling Stones, Hollies, Kinks a spousty dalších souborů, jsou Who spjati především s lety šedesátými, kdy obohatili hudební scénu svébytnými písničkami se spoustou neotřelých nápadů, vtipu, jemné ironie a samozřejmě poctivého muzikantství. Pete Townshend (kytara, zpěv, nar. 1945), Roger Daltrey (zpěv, 1944) a John Entwhistle (basová kytara, zpěv, 1945) působili nejprve společně s bubeníkem Dougem Sandenem v souboru The Detours (1963), který si později začal říkat Highnumbers.

Už v roce 1964 však na místo za bicí soupravou zasedl Keith Moon (1946) a skupina zvolila definitivní jméno: THE WHO, v překladu Kdo. Ještě jako Highnumbers (Vysoká čísla) vydal kvartet několik snímků na malých deskách, mj. skladby Zoot Suite či I'm the Face, leč všechny na celé čáře propadly. V polovině desetiletí však The Who trefili se svou původní autorskou tvorbou hřebíček na hlavičku: I Can't Explain, My Generation, Substitute. Jejich formule vycházející z originálních hudebních nápadů, které se nesnažily o nápodobu věhlasných Beatles, ironie a sebeironie v textových obrazech, texty o „něčem", a ne o „ničem", funkční hudební gagy (k nezaplacení je třeba „koktání" na nahrávce My Generation), naléhavý zvuk kapely a průrazný Daltreyho sólový vokál vydatně podporovaný doprovodným zpěvem to všechno se stalo rozpoznávacím znamením čtveřice, která se s britskou rockovou vlnou šedesátých let nevezla, ale spoluvytvářela ji. The Who, vybaveni především Townshendovými skladbami, ale také autorskými příspěvky ostatních členů souboru, jsou bezesporu jedním z nejoriginálnějších britských souborů, a není divu, že si více než patnáct let po svém vzniku vysloužili přídomek „superskupina". Během existence skupiny došlo jen k jediné personální změně byla vynucena tragickou smrtí bubeníka Keithe Moona v září roku 1978. Od roku 1979 sedí na bubenickém postu bývalý člen skupiny Faces Kenny Jones (1948).

Mluvime-li o The Who, pak je namístě se alespoň zmínit o sebeironickém a parodickém albu The Who Sell Out (1968), které s vkusem a inteligentním nadhledem nastavuje zrcadlo praktikám hudebního obchodu a komerčního kšeftaření, o písňovém oratoriu či chcete-li rockové opeře Tommy (1969), v jejíž filmové podobě vytvořil Roger Daltrey titulní postavu (1975), o famózních vystoupenich na festivalech Monterey Pop (1967) a Woodstock (1969), o sedmnáctipísňovém cyklu na dvojalbu Quadrophenia (1973), o stejnojmenném filmu a dalším celovečerním snímku The Kids Are Alright oba se představily v premiéře na mezinárodním filmovém festivalu v Cannes.

Stranou nemůžeme ponechat ani sólové projekty jednotlivých členů kvartetu: jako první se sólově představil John Entwhistle albem Smash Your Head Against The Wall (1971). O rok později samostatně debutoval Pete Townshend dlouhohrající deskou Who Came First, ve třiasedmdesátém se Daltrey pochlubil sólovou kolekcí nazvanou stručně Daltrey, v polovině sedmdesátých let nabídl diskofilům své profilové album Keith Moon pod názvem Two Sides of the Moon (1975) Tim samozřejmě výčet sólových projektů zdaleka nekončí.

Po několikaletém útlumu se The Who znovu vrátili s vehemencí do hudebního života: rok 1979 znamenal jakési jejich znovuvzkříšení podpořené nejen novým repertoárem, ale také chuti hrát v nových úpravách osvědčené skladby svého repertoárového listu; jejich hudební produkce je účelně a funkčně dokreslována mamutím světelným a zvukovým parkem využívajícím nejmodernějších vynálezů vizuální a akustické techniky.

Výběr, který se vám dostává do rukou, bohužel vynechává některé nahrávky, s nimiž je historie anglického kvartetu spjata takřka neodmyslitelně - mám teď na mysli především snímky I Can't Explain, My Generation, Anyway, Anyhow, Anywhere a Pinball Wizard. I tak toho však album přináší dost: s výjimkou dvou skladeb (mezi nimi je pozoruhodná verze proslavené skladby Rolling Stones The Last Time) jde výhradně o původní kompozice členů skupiny, ovšem především Townshenda.

Výběr tohoto polydorského sampleru je identický s obsahem alba Direct Hits (Track, 1969) a představuje tvorbu souboru zhruba v rozmezí let 1966-1969. A jestliže tedy původní název alba zněl Přímé zásahy, pak je to titul zvolený velice vhodně. A je přinejmenším pozoruhodné, že nahrávky zasahují posluchače i bezmála dvacet let po svém vzniku. Důkaz toho, že opravdu kvalitní rocková hudba nestárne anebo se stárnutí alespoň prozatím úspěšně brání.

Miloš Skalka