YES - 90125

Když Supraphon v roce 1974 převzal páté album britské skupiny Yes Na samém kraji útesu, nabídl nám tehdejší ideál krásy, k němuž dospěla vyzrálá odnož rockové hudby: kostelní varhany a cherubínský vokál, monumentální zvukové plochy a surrealistický obal Rogera Deana, inspirativní kompozice a básnivé texty.

Zpěvák a textař skupiny Jon Anderson se na tuto desku divá dnešním pohledem: "Tak třeba A ty a já byla písnička o čtyřech akordech, kterou jsme rozvinuli do složité struktury." A jako kdyby předpokládal naše překvapení, dodává: „Hudba je do jisté míry iluzorní záležitost." Kytarista Trevor Rabin, jediný nový muž v sestavě skupiny, se šklíbí nad Deanovými kresbami: "Jsem zásadně proti létajícím slonům a růžím."

Co teď? Máme snad slavná alba jedné z nejpřesvědčivějších artrockových skupin vyřadit ze své diskotéky? Zříci se scénického a teatrálního rocku a jmenovky "technoflash", která byla se skupinou Yes spojována? To určitě ne. S historií Yes od června 1968 do prosince 1980 souvisí jedna etapa vývoje rockové hudby, etapa významná, neboť kladla důraz na neustálé zvyšování hráčské a skladatelské dokonalosti. Že se nakonec dostala do slepé uličky, to je jen zákonitý důsledek faktu, že funkci rocku není suplovat pocity a prožitky hudby vážné, jakkoliv si budoucnost po této stránce rezervuje možná nejedno překvapení. 

Přerod k novému vnímání hudby nebývá u veteránských osobností snadný a u Yes tomu nebylo jinak. Na jeho začátku byl šok a destrukce. To když v březnu 1980 nastoupili k Yes po bok kytaristy Steve Howea, basového kytaristy Chrise Squirea a bubeníka Alana Whitea na místa uprázdněná Jonem Andersonem a hráčem na klávesové nástroje Rickem Wakemanem (odešli za sólovými kariérami) klávesista Geoff Downes a zpěvák a kytarista Trevor Horn, úspěšní předtím na hitparádových dostizích pod názvem Buggles s písní "Video Killed the Radio Star”. 

Černé předpovědi o vpádu diskotékových barbarů se záhy potvrdily po albu Drama a velkém turné na obou stranách oceánu se Yes ještě v prosinci téhož roku rozešli, bez ohledu na následovná dementi gramofonové firmy a „posmrtná" vydání samplerových alb Yesshows a Classic Yes.

Jenomže se ukázalo, že pod nechvalným znakem Buggles se skrýval talent a ostré vnímání nových trendů v hudbě, které od poloviny sedmdesátých let bouraly nimbus překomplikovaného rocku a vracely jej tanečním plochám, klubovým prostorám, hitparádovým singlům a školnímu publiku. Nastupující generace hudebníků už nejezdí po pražcích kytary rychlostí Chrise Squirea, zato však umí naprogramovat syntezátor a vyjadřovat se na něm lapidárně, břitce a současně. 

Z dvojice Downes-Horn, která se původně sešla v doprovodné skupině diskotékové hvězdičky Tiny Charlesové, se v osmdesátých letech méně dařilo Downesovi, přestože jeho, Wettonově a Palmerově skupině Asia, do níž přišel od Yes rovněž kytarista Steve Howe, přineslo první album titul "objev roku 1982". 

Trevor Horn si zase získal renomé jako progresivní producent a v dlouhé řadě jeho úspěchů (mj. ABC, Spandau Ballet, Malcolm McLaren, Frankie Goes to Hollywood, založení společnosti ZTT) má své místo i album 90125 po tříleté přestávce obnovených Yes.

Zvěst o znovuustavení skupiny provázela značná nedůvěra. Leč album 90125 dalo odpověď až nečekaně pádnou. Může se dokonce stát, že už nebude žádným příštím projektem skupiny překonáno. Jeho jazyk je hutný a současný a bourá leckteré předsudky o tom, jak má vypadat dobrá hudba. Hned vstupní píseň Owner of a Lonely Heart přinesla skupině první vítězství v americkém gramofonovém žebříčku (dříve nebyly singly pro dráhu skupiny podstatné). 

Hned v úvodních taktech zaútočí na posluchače tak samozřejmou a sebevědomou muzikálností, že tu sotva může být řeč o nějaké lacinosti či podbízivosti. Na zdánlivě nicotné dvouminutové instrumentální skladbě Cinema by si asi většina soudobých skupin vylámala zuby. Jon Anderson je méně plačtivý než v minulosti, Rabinova kytara na Howeově postu je přidrzle nebojácná a přímočará, hvězda Chrise Squirea, dřívějšího favorita anglických anket, znovu stoupá v povědomí dnešních posluchačů.

Je v tom kus symboliky, když Yes zpívají v závěrečné písni první strany alba: "Je jedno slovo, které ti pomůže prorazit změny."

Jaromír Tůma