Potřebujete poradit?

Žlutý pes - Žijící legenda hanspaulského rocku
Původ jména žádné jiné kapely asi nemůže popouštět uzdu fantazie víc, než jak je tomu u Žlutého psa. Jedny názory jsou bizarní, druhé spíš přízemní. Jmenujme namátkou aspoň žluté esenbácké auto, detektivku s komisařem Maigretem, železniční traťna jihu Spojených států nebo americký slangový výraz pro levičáka reklamujícího,„že bude volit demokraty, i kdyby za ně kandidoval žlutý pes“. Jak to ale bylo doopravdy?„Seděli jsme u Ivana Hlase v břevnovské Šlikovce a dělali, z nedostatku jiné práce, nějaké písničky",vzpomíná zpěvák Ondřej Hejma, „a pořád se nám nedařilo dotáhnout nějaký text. Tak Ivan vstal, šel se podívat z okna a vtom zněj vypadlo: ‘Venku je žlutej pes a hasí si to do hospody!‘ A bylo to…“

Stouni? To umím taky!
Základ budoucí kapely tehdy tvořil Ondřej Hejma s Ivanem Hlasem, kteří se znali už od začátků 70. let. Hráli spolu v hospodě U Zábranských, v kapele Žízeň a dalších seskupeních, až se někdy kolem roku 1978 rozhodli založit spolu kapelu. „Krátce předtím jsem byl Americe," vysvětluje Hejma, „a jednou tak sedím v L.A., poslouchám Stouny, jak hrají Some Girls, a říkám si: Tohle umím taky! A nápad byl na světě.“ Hejma s Hlasem byli původně písničkáři folk-bluesového ražení ovlivnění dylanovskou tradicí, ale věděli přesně, co chtějí dělat, tedy písničky s českými texty. Jak ale přišli k rocku, když„v Žízni se směly hrát jenom dvanáctky na tři akordy, čtvrtý byl zakázán a mollový se trpěl jen se zamhouřenýma očima?“ Za to může druhá část party, která prostřednictvím baskytaristy Tondy „Blues“ Smrčky k rodícímu se Psu přišla. Ruzyňští kytaristé Petr „Rošky“ Roškaňuk a Honza Martinek, kteří byli kováni jižanským rockem, ale nestavěli se zády ani k Johnnymu Winterovi, Eriku Claptonovi nebo B.B. Kingovi. Bylo to šťastné spojení," popisuje Hejma.„S Ivanem jsme měli bluesový repertoár a oni nám přes něj přehrnuli bigbítovou smršť, takže ten tvrdý náboj do Psa přinesla Ruzyně. Tuto sestavu tehdy ještě dotvářel bubeník Václav Lázníček, občas se mihl klavírista Jiří Šlupka Svěrák, kytarista Hugo Khol nebo saxofonista Eduard Khun a historicky první zaznamenaný koncert se odehrál roku 1979 na Jazzových dnech na Folimance. Po roce ale odchází Tonda Smrčka na vojnu, a tak ho střídá Jiří „Plech“ Novotný, majitel proslulé zkušebny Na Zvoničce, který s sebou přivedl bubeníka Jiřího„Chomáče“ Hrubeše z jazzrockové Expanze. Odva roky později Ivan Hlas odchází a zakládá kapelu Navi Papaya.
Žlutý pes rozhodně neměl na růžích ustláno. Podobně jako ostatní kapely, které neměly v úmyslu splynout se středním proudem a stát se nádeníky režimu, neměl ani on možnost nahrávat a budovat si tak zlatý fond pro budoucnost. „Jednou, někdy na začátku osmdesátých, za mnou přišel rozhlasový pohlavár Petr Hannig a chtěl, abych mu anglicky otextoval elpíčko pro Víťu Vávru. Dívka z heřmánkové návsi a tak... Lákal mě, že bychom si pak třeba mohli něco nahrát ve studiu. Když jsem mu přinesl naše texty, Honzu Majera, Miláčku vrať se a tak, nahlédl do nich a když četl pasáž ‚V opuštěný kuchyni je už trochu smrad‘, začal dělat fóry. Nakonec jsme ale přece jen v karlínském Áčku nahráli dvě pecky, Zůstaň klidná a Televize , a pak bylo na dlouhou dobu ticho po pěšině.“ Nastala doba zákazů a obstrukcí, Pes chvíli hrál pod jménem Tomahawk, dokud si to na základnách v NSR nenamířily stejnojmenné hlavice leteckých střel severoatlantické aliance do lůna socialistického ráje. To nakonec vyústilo v ten nejneškodnější název, jaký si lze jen představit: Hudebně zábavná skupina Ondřeje Hejmy. „Když jsem v roce 1996 přebíral cenu Anděla za kapelu roku, poděkoval jsem všem bývalým funkcionářům za to, že nás nenechali točit. Paradoxně nám to obrovsky pomohlo. Mohli bychom určitě napáchat hrozné věci a dopustit kompromisy, kterých bychom později litovali.“
Bubeníci brali kramle
S rokem 1984 přichází doba temna. Nejtěžší ránu kapele zasazuje Hrubešův odchod do emigrace, tedy v situaci, kdy se Žlutý pes i Pražský výběr, obě jeho kapely, ocitly na zlověstném „Trojanově seznamu“. „Málokdo ví,“ podotýká lídr Žlutého psa s nadsázkou, „že jsme Pražský výběr vlastně uvedli na scénu my. Když se Michal Pavlíček s Michaelem Kocábem dohodli, že se vykašlou na jazz a začnu hrát bigbít, tak založili Výběr, ale neměli ještě repertoár na celý koncert. Tak jsme jim nějaký čas dělali předskokany.“
Tehdy byl Žlutý pes na svém prvním vrcholu. Hrával dokonce se dvěma bubeníky (druhým byl Pavel Trnavský), třemi kytarami (třetím kytaristou byl František Kotva) a vyprodané sály, včetně velké Lucerny, byly standardem. Po odchodu Hrubeše na kapelu padla deprese a budoucnost jako by začala mizet v mlhách. Za bicí ještě na chvíli usedl Jiří Horálek, zanedlouho ale přišla regulérní krize. Kapela se sice oficiálně nerozpadla, ale druhou polovinu osmdesátých let prožila „napůl v bezvědomí, tak nějak na autopilota“. „Neemigrovali jsme na Západ, přemítá Hejma, ale do Houtyše. To byla hospoda, kde se hrálo, kde jsme si vytvořili svůj vlastní svět. Žádná revolta, žádná politika, prosté jsme tam jenom hráli a hráli, a to se nám pak bohatě vrátilo.“
Všechno špatné je ale k něčemu dobré a když to druhé polovině dekády začalo na sovětské politické scéně pobublávat a z Kremlu tehdy od Gorbačova kupodivu nepřicházel mráz, ale jakýsi příslib blýskání na lepší časy zvaný perestrojka, nabídl umělecký náměstek společnosti Artia Leo Jehne Žlutému psu pomocnou ruku v podobě nahrávací smlouvy na velkou desku s podmínkou, že bude celá nazpívaná anglicky.Byla totiž určena pro export do Mongolska a zároveň to byla jistota, že doma nebude tolik škodit. Tak vzniklo roku 1987 debutové album nazvané Ondřej Hejma - Rockin' The Blues obsahující kromě vlastní tvorby i cover-verze ZZ Top nebo Rolling Stones. Na jeho nahrávání se podílelo celkem 17 hudebníků. Po roce přišlo další natáčení, tentokrát u Pantonu, a v kapele došlo k zásadním personálním změnám. V první řadě se našel nový bubeník Klaudius Kryšpín, Hrubešův univerzální dědic jak u Žlutého psa, tak Pražského výběru. Protože libůstku Žlutého psa byly vždy dvoje bicí, začal se tehdy objevovat na scéně další bubeník Jiří„Zelí“ Zelenka. A kromě kytaristy Zdeňka Juračky pak do Psa přišli také baskytarista Jiří Veselý a kytarista Petr „Kulich“ Pokorný z Mišíkových Etc… a bylo našlápnuto. Na poslední chvíli se však zopakovala rána ze čtyřiaosmdesátého roku, když Kryšpín vzal dráhu do Austrálie. A pak přišla revoluce...
A kruh se uzavřel
Po převratu se konečně otevřel prostor pro plnění hudebních snů a kdo do toho dokázal pořádně šlápnout, ten měl zelenou. Tak vzniklo roku 1992 album Hoši z východního bloku , poslední vinylová deska, na které se objevili i Karel Gott a Lucie Bíla. Ondřej Hejma na tu hektickou, ale zároveň zlatou éru kapely vzpomíná takto: „Bylo nám přes čtyřicet, což už je podle všech parametrů na rockery moc, a vtom najednou přijde ten opravdový vrchol. Úplně nečekaně a neplánovaně. Mohlo to byt o deset patnáct let dřív, ale taky to nemuselo přijít vůbec.“ Dva roky na to Žlutý pes dosahuje vrcholné úspěchy a vydává album Yellow Dog superhitem Sametová.
Ve stálé sestavě se zabydluje pianista Richard „Šmarda“ Dvořák. Následně křivka kapely jako by dosáhla kulminačního bodu a pomalu se začala svažovat dolů. Odcházejí Veselý a Pokorný, ale jako deus ex machina se na natáčení dalšího alba z roku 1996 zjevuje baskytarista Jiří „Plech“ Novotný a začíná návrat ke kořenům. O dva roky později je Žlutý pes zpátky s hitem Modrá (je dobrá) a dalším zlatým albem Poslední lžíce. Skupina se rozšiřuje o vokalistky Áju Sokovou a Janu „Karyu“ Feriovou a v roce 2001 natáčí Modrou v čínštině, ale posléze přichází o zesnulého kytaristu a producenta Frantu Kotvu. V nové sestavě s navrátivším se Honzou Martínkem mu natáčí poctu v podobě desky Mellow Yellow.
Jsou kapely jednoho hitu, zatímco jiné vydržely na vrcholu celou dekádu nebo dokonce tři.„Jen Karel Gott a Rolling Stones jsou věční," říká Hejma. Aby byla kapela úspěšní, musí se najednou sejít několik faktorů. Schopní muzikanti, kreativní okamžiky, dobrý manažer a v neposlední řadě pořádný kus štěstí. My jsme měli za totáče smůlu, protože jsme nesměli točit, ale po revoluci zase kliku, že jsme byli neokoukaný a vlastně fresh. Tehdy nebyla velká konkurence mladých kapel, ty se se rozkoukávaly dlouho, takže tohle byla nejspíš ta naše chvíle,“ vzpomíná. „Módním trendům bych se přizpůsoboval rád, ale neumím to, a nakonec je to možná dobře. Je prostě potřeba věřit té muzice, lidi to poznají, tak to platilo vždycky.“ Po odchodu Františka Kotvy do kytarového nebe nastoupila na jeho post kytaristka Kateřina Ryšavá (dříve Panika a Gaia Mesiah), která sice prohlásila, že „odmítá hrát na štaflích jako Franta“, ale tento „nedostatek“ se ctí nahradila svým pěveckým projevem.
Závěrečná slova kapelníka Žlutého psa jsou plná optimismu. „Dokud kapela hraje aspoň třicet koncertů ročně a má chuť se scházet na zkouškách, tak žije. Navíc z původní sestavy pěti lidí jsme se v současné sestavě sešli čtyři. Je to originál Žlutý pes vylepšený o kamarády a my si to užíváme. S potěšením sledujeme, jak nám roste mladé i staré publikum, kruh se uzavřel a my čekáme na další rundu.“
Diskografie
- Žlutý pes (1988)
- Hoši z východního bloku (1992)
- Yellow Dog (1994)
- Trsátko (1996)
- Poslední lžíce (1998)
- Himaláje (1999)
- Čínská otázka (2001)
- Rok psa (2006)
- MellowYellow (2008)
- Stroj času (2014)

