Jazz - hudební styl

V počátečních fázích nově vznikajícího hudebního útvaru se kolem roku 1907 mluvilo pouze o jakési „hot music “. V tehdejší době šlo o jiný název pro poněkud expresivní a rytmický ragtime. Samotný název „jazz“ je v hudbě zajímavý termín. „Jazz“ měl v angličtině mnoho významů, například ve sportovní terminologii nebo se sexuálním podtextem. V hudební terminologii se začal objevovat kolem roku 1915, avšak slovo bylo chápáno spíše jako označení určité živosti a pozitivní nálady. V dnešním kontextu znamená jazz označení stylu hudby.

Až do 20. let 20. století, kdy se poprvé začalo užívat pojmu jazz jako označení nového hudebního období, procházel tento specifický styl určitým vývojem v rámci americké kultury. Ačkoli tedy ve zmiňované době nemohla být řeč o termínu „jazz“, jak je známý dnes, pro snadnější orientaci bude v následujícím textu používán.

Svět začal registrovat jazz jako nový styl počátkem 20. století. Ovšem jednotlivé jazzové prvky byly známy již dříve. Prapůvodní jazzový zvuk byl zakořeněn už v šamanských tancích afrických kmenů nebo ve starých náboženských rytmech bubnovaných při oslavách, které dokázaly účastníka uvést do transu a zbavit choroby. Později bylo možné nalézt jazzové prvky také ve výkřicích, doprovázejících kolové tance a náboženská shromáždění na konci 18. století, v písních rasově oddělených kostelů po občanské válce nebo v pracovních písních černochů budujících železnice či obhospodařujících bavlníkové plantáže. Po demobilizaci armády se staly hudební nástroje vojenských kapel lépe dostupnými a také dopomohly k rozšiřování nového stylu. K předchůdcům jazzu patřilo i venkovské blues a rytmický ragtime. 

Zpočátku byl jazz jako nový styl neprávem považován hlavně za hudbu černošského obyvatelstva Ameriky, kterou také vnímali a poslouchali především černí posluchači. Dokonce i první jazzové nahrávky vycházely v sérii tzv. “rasových desek”, které byly prodávány pouze v černošských čtvrtích. Opovržlivé chování evropských posluchačů totiž vyplývalo z tradičního bělošského chápání hudby. Nový hudební styl dle jejich názoru mohl vzniknout pouze v koncertních sálech a ne například v nevěstincích, kde původně černošští hudebníci svůj nový styl zdokonalovali. Přesto se dá říct, že jednotlivé jazzové prvky byly rozptýlené po celém území dnešních Spojených států už delší dobu.Současně v povědomí mnoha lidí přežívá domněnka, že jazz vznikl hlavně z popudu afrických černochů, což nebyla pravda. Jazz nebyl jen doménou černošského obyvatelstva.

První bělošské kapely se začaly vytvářet ve městě New Orleans hned na počátku 20. století. Opravdu známým se stal až Original Dixieland Jass Band. Ten v roce 1917 nahrál první jazzovou desku vůbec a o dva roky později uspořádal dokonce zájezd do Evropy. Známky černošského vlivu lze pozorovat už v názvu. Ono označení dixieland původně vycházelo z amerického označení pro Jih a zdomácnělo pro hudební oblast až kolem roku 1915 s ostatními názvy kapel, jako Brownův Dixieland Jass Band a dalšími. Část z názvu kapely - jass - se později změnil na dnes všemi známý a uznávaný pojem jazz. Od 20. let 20. století se tedy už dříve známé slovo „jazz“ objevilo v hudbě jako nový termín pro novou hudební etapu.

Kořeny jazzu směřovaly až na samý počátek osidlování Ameriky. Byl přímousměsicí kultur evropských přistěhovalců, černošských otroků, stejně jako jejich bílých otrokářů. Pravidla a přísná uspořádání evropské hudby byla propojena s nevázanou a živelnou hudbou afrického obyvatelstva. Oba tyto vlivy se později promítly i do stylu funku. Funk také obsahoval vitální až instinktivní prvky, které svou spontánností šokovaly a zároveň fascinovaly mnoho mladých příznivců. Funk navazoval na tradiční africké cítění rytmiky, pravidelné údery kontrabasu (později basové kytary) a bubnů se výrazně podobaly původním bubnovým obřadům.

Co se týče evropského vlivu, ačkoli se funková hudba může zdát jednodušepochopitelná, funk si ve své podstatě zakládá na evropsky pečlivém respektování pravidel a bere v potaz ustálené zákonitosti předchozích stylů. Jazz tak dopomohl k promísení africké a evropské kultury, a tím připravil pevnou půdu pro další styly 20. století včetně funku. Jak se zmiňuje Joachim Ernst Berendt ve své knize o jazzu, jazzová instrumentace, melodika a harmonie pocházejí z větší části z evropské hudební tradice. Naopak rytmika, frázování, tvoření tónu i určité prvky bluesové harmonie pocházejí z africké hudby a z hudebního cítění amerických černochů. Jak Berendt dále uvádí, jazz se od tradiční evropské hudby lišil hlavně svou spontaneitou a vitalitou, četnou improvizací, způsobem frázování, větším důrazem na individualitu a také pojmem „swing“ a „swingování“.

Zpočátku typické nástroje jako trubka, kornet, trombon, klarinet, kytara, tuba čibicí byly později doplňovány i o nástroje používané v tehdejším jazzu méně, jako byly např. housle, flétna či harfa. Stejně tak rozmanitá byla i škála nejrůznějších hudebních stylů, ze kterých jazz čerpal. V jazzových skladbách se odrážel vliv vážné i folklórní hudby, orientálních prvků z Indie nebo Číny a později dokonce i nastupující vliv rocku.

Jazz byl vždy zaměřen spíše na souhru hudebníků ve skupině, přestože byli v každém případě důležití i jednotliví hráči. Ve standardním funku, který v 60. letech pomalu vznikal, se hudebníci snažili používat stejné nástroje jako v jazzu. S příchodem rocku pak nastoupila móda elektrifikovaných hudebních nástrojů. Avšak stejně jako v jazzu, funk vyznává sílu v jednotném projevu kapely. Hráči mají svůj prostor pro improvizaci a vylepšování vlastních partů, avšak stále musí být ve střehu a vždy připraveni fungovat v rámci celé skupiny.

New Orleans - kolébka jazzu

Hudba černošských přistěhovalců byla přítomna na novém kontinentu od prvních momentů. Koncem 19. století se začala více dostávat do všeobecného povědomí a ovlivňovat tak americkou hudební kulturu. V jižních městech jako New Orleans, které se roku 1803 spolu s Louisianou stalo součástí Spojených států, se postupně zvyšoval počet jak černošských, tak bílých přistěhovalců. Ti na sebe navzájem působili.Významným mezníkem se stal rok 1863, kdy bylo zrušeno otroctví a kdy se velké množství černošského obyvatelstva začalo stěhovat i do měst na severu.

Černošští muzikanti, nepoznamenaní evropskou kulturou, v té době vytvářelihudbu založenou na vlastních kulturních tradicích a improvizaci. Svou interpretací překvapovali bělochy, stejně jako kreoly. Běloši, černoši a kreolové žili po mnoho let v New Orleans vedle sebe. Město se rozdělilo na bělošskou jižní a černošskou severní část, která se začala přetvářet v ghetto. Ovšem právě v této části města došlo ke smísení prapůvodních afrických kořenů s kreolskou kulturou a ke vzájemnému promíchání syrové bluesové hudby s technicky vyspělou hudbou kreolských hráčů. Začalo vznikat něco nového a zajímavého, co nikde jinde v Americe nemělo obdoby. 

Po válce Severu proti Jihu (1861 – 85) se v New Orleans díky uvolněným podmínkám pro šíření hudby začaly zakládat první dechové kapely na slavnostia pohřby. Jejich jednoduchá hudba, dnes označovaná jako „marching (pochodový) jazz“ byla počátkem nového období hudební kultury ve Spojených státech.

Střediskem této nové „živé“ hudby se v roce 1897 stala čtvrť Storyville v New Orleans, známá nočními podniky a nevalnou pověstí. Na druhé straně byla všakStoryville prvním místem, kde se mohli setkávat a trénovat nadaní hudebníci, především klavíristé. Nová hudba mladé generace nebyla veřejností přijímána s nadšením a byla považována spíše za „ďábelskou“.Popularita čtvrti Storyville rychle prorazila a stejně rychle po dvaceti letech skončila - důležitým mezníkem byl vstup USA do 1. světové války. Do New Orleans byly umístněny námořní jednotky a hudba se stáhla do pozadí.  Hudebníci se brzy začali prosazovat mimo hranice města a mnoho z nich se díky novému způsobu cestování parníky začalo přesouvat například na sever do Chicaga či do New Yorku. V těchto městech také začali svou kariéru první sólisté, vymaňující se z mnohačlenných souborů. Byl to konec největšího rozkvětu 1. etapy tradičního, doposud nepojmenovaného stylu jménem jazz.