Hip hop skupiny a interpreti

Tento článek plynuje navazuje na Hip Hop - hudební styl, kde jsem popsal vznik tohoto hudebního fenoménu. Pokud jsi nečetl, tak směle do, ať můžeš v hospodě vést smysluplné sáhodlouhé debaty na toto téma.

Grandmaster Flash and The Furious Five

Grandmaster Flash (vl. jménem Joseph Saddler) je pravděpodobně nejvlivnějším umělcem první fáze rapu, respektive jeho podkladové hudební složky, tzv. old school.

Sám začínal už někdy okolo roku 1977, později spolupracoval s rapperem Kurtisem Blowem. Údajně jako první začal na desky sahat a velmi přesně tak vymezovat rytmické sekvence. Posléze Flash při některých svých DJ setech nechával na stolku mikrofon, kterého se někteří odvážlivci chopili a začali do DJ-ových podkladů „povídat“. A mělo to úspěch – Flash tedy z těchto odvážlivců postavil skupinu.

V vroce 1979 pak vydali singly „We Rap More Mellow“ , „Flash To The Beat“ a „Superrapin´“, oba poslední už pod názvem Grandmaster Flash And The Furious Five. První úspěch zaznamenala skladba „Freedom“ (1980), která se už octla v žebříčcích, stejně jako „The Birthday Party“. V kousku „The Adventures Of Grandmaster Flash On The Wheels Of Steel“ byl poprvé použit sampling.

První album „The Message“ obsahuje zásadní a důležitý hit pro newyorskou hip-hopovou komunitu - „The Message“. Album mělo velký úspěch, kromě USA zejména v Anglii. Určitou zajímavostí je fakt, že na něm basuje Doug Wimbish, pozdější člen Living Colour. Po tomto zásadním albu kapelu opustili někteří členové a ta sklouzla poněkud do průměru.

A poznámka na konec: O členovi Five, Cowboyovi, se tvrdí, že na konci sedmdesátých let údajně vymyslel výraz „hip hop“, když si utahoval z kamaráda, který právě vstoupil do armády, tím, že mu rytmicky předváděl pochodování vojáků.

DJ Afrika Bambaataa

DJ Afrika Bambaataa se na newyorské scéně pohyboval už od druhé poloviny 70. let. Od začátku se nadchl pro sound západoněmeckých Kraftwerk, od nichž lovil samply a tak vlastně pomohl tak této kapele získat jméno v New Yorku. Snad kvůli napojení na německou „elektrárnu“ se jeho muzice také občas říkalo electro.

Bambaatovi se též přisuzuje vynalezení scratchingu. Inicioval také hnutí Zulu Nation, jakýsi pokus o znovu uvědomění si vlastní identity u černošského obyvatelstva NYC - v podstatě šlo o určité usmíření několika znepřátelených gangů, které v Bronxu působily, pod pomyslnou hudební vlajkou rapu a hip hopu.

Afrika Bambaataa zpočátku vydával jen singly a maxisingly, na alba došlo až v polovině 80. let. Všechny singly byly shromážděny na LP „Planet Rock – The Album“ (1985). Za nejlepší Bambaatův počin je považován remix vlastní skladby „Planet Rock“ (1985). Bambaataa spolupracoval i s Johnem Lydonem z P.I.L. a to v projektu Time Zone (1984).

Run D.M.C.

Trojka z newyorského Queensu začala působit přibližně od roku 1981 a tvořili ji divocí mládenci v apartních kloboucích. Jako první hip hop skupina nacpala do hudebního podkladu tvrdé kytary, což byla práce bílého producenta Ricka Rubina. Ten společně s černošským producentem Russellem Simmonsem založil label Def Jam a mj. se postaral o výborný markentingový tah, který měl následky nejen pro celou hip-hopovou subkulturu, ale také pro další vývoj rocku.

V roce 1986 totiž nechal Run-D.M.C. udělat společnou nahrávku s Aerosmith song „Walk This Way“. Tehdy se celosvětově v záři reflektorů objevila fúze hip hopu a hard rocku, kterou později využívaly zejména hardcore-crossoverové skupiny (Biohazard, Rage Against The Machine, Clawfinger atd.).

Nicméně je neoddiskutovatelným faktem, že se Run-D.M.C. velkou měrou zasloužili o propagaci hip hopu a také o jeho průlom do bělošských médií – byli první kapelou žánru, která postupně získala zlato, platinu i multiplatinu za prodeje alb, první kapelou žánru, která dostala Grammy, první kapelou žánru, která se objevila na MTV a také v pořadu American Bandstand a první kapelou žánru, která se objevila na obálce Rolling Stonu.

Jako jediná hip-hopová kapela se účastnili koncertu Live Aid 1985. Navíc změnili i oblékání v hip-hopu, jestliže old-schooleři Blow  nebo GF&TFF  vystupovali ve funkově nablýskaných hadrech, Run-D.M.C. se oblékli do sportovních bund, tepláků, na hlavy si nasadili klobouky a na nohy nazuli adidasky.

Beastie Boys

Bylli jedinou známou bílou rapovou kapelou, která míchala hip-hop s hard rockem a vysamplovanýma skupinama jako Led Zeppelin nebo AC/DC. Jejich sound měli pod palcem Rubin se Simmonsem, kteří uvedli v dokonalost svůj nápad spojit tvrdý bigbít s rapem, tak jak se jim to povedlo s Run-D.M.C.. Trojice Beastie Boys byla původně HC-punkovou partou a později se jim všem začal líbit hip-hop a začali si pohrávat s elektronikou.

Když je dostali do rukou oba progresivní producenti, tak skupinu naučili poslouchat celé spektrum rocku, což se projevilo už na SP „Rock Hard“ (1985) a zejména na skvělém debutním  LP „Licensed To Ill“ (1986), které se stalo jedním z nejzásadnějších alb 80. let, mj. podnítilo vznik crossoveru. Album obsahuje skvělé pecky a je plné úžasných riffů, fint a nádherně ukradených nápadů, viz samply AC/DC a Led Zeppelin. V Rolling Stonu skvěl se slavný titulek: „Tři idioti vytvářejí mistrovské dílo“.

Úspěch desky, řádění a vulgarity na koncertech, skandální světové turné, ozdobené jejich příšerným chováním včetně rvaček s policií, zajistily Beastie Boys statut absolutních hvězd a také pozornost mezi rockery neoblíbené cenzorní organizace Parent´s Music Resource Center. Na konci dekády ale poněkud stagnovali a odešli od Def Jam. Další deska „Paul´s Boutique“ (1989), natočená už u velké firmy, je víceméně experimentální a „jen“ lehce nadprůměrná.

Pak se situace trochu zlepšila s tvrdou deskou „Check Your Head“ (1992), a o dva roky později bylo natočeno velmi dobré album „Ill Comunication“ (1994) .

Na obou deskách se Beastie Boys v několika písních vrátili ke svým hardcorovým začátkům. Tento návrat ozdobili i hustým EP „Aglio E Olio“ (1995). Mezitím si zahráli i na známém festivalu Lollapalooza. Dekádu zakončili albem  „Hello Nasty“ (1998). Skupina (zejména Adam Yauch) se také výrazně angažovala v hnutí na podporu svobody pro Tibet a pořádala každoroční hudební festival za účasti hvězd rocku.

Public Enemy

Skupina z New Yorku, která proslula radikálními texty s politickým obsahem. Také vydávali u Def Jam. Skupinu vznikla v první polovině 80.let. Jejich muzika byla velmi tvrdá, ale texty ještě tvrdší, tak, jak se na „veřejného nepřítele“ sluší a patří. Aby jim navíc dodali i vizuální váhu, ověsili se rappeři budíky, coby symbolu pro probuzení afro-americké menšiny.

„Nebyl to rap o mejdanech. Kapely - jako Run D.M.C.- možná mluvily o problémech, ale nikdy nebyly politický. Public Enemy mluvili o situaci černý Ameriky v době, kdy každý mladý černoch byl veřejný nepřítel. To zvýšilo uvědomění rapovýho publika,“

říká producent Russell Simmons v dokumentu Dancing In The Street (X).

Public Enemy byli ve svém projevu zuřiví, vzteklí, nenávistní. Za prezidentů Reagana a Bushe se totiž výdobytky hnutí za občanská práva z konce sixties opět začaly proměňovat v nepříjemnou veteš, které je třeba se v nablýskané době nenápadně zbavit. Černošské obyvatelstvo začalo zase žít v obavách a nejistotě. A Public Enemy tyto obavy a nejistoty svou muzikou odráželi. Což je nakonec slyšet i na jejich deskách.

Přehlídku nahrávek Public Enemy bych zahájil kvalitním debutem „Yo! Bum Rush The Show“ (1987). O rok později přišla první platina za kritickými hvězdami ověnčené album „It Takes A Nation Of Millions To Hold Us Back“ (1988). Do další platiny se zabalilo i LP „Fear Of A Black Planet“ (1990) s jednou z nejvlivnějších skladeb hip-hopu „(1990)“. Skladba se stala také ústřední melodií filmu „Do The Right Thing“ režiséra Spike Leeho.

Zajímavý je také fakt, že po vzoru Run D.M.C. se i Public Enemy pustili do společného projektu s bílou rockovou kapelou – stará skladba „Bring The Noise“, nově zaranžovaná společně s thrashmetalovými Anthrax, se považuje za základní moment vzniku crossoverového subžánru, tzv. rap-metalu. Objevila se na desce „Apocalypse ´91 – The Enemy Strikes Black“ (1991).

V roce 1994 Public Enemy vydali desku „Muse Sick-n-Hour Mess Age“ a v osmadevadesátém vytvořil soundtrack pro film Spike Leeho „He Got Game“. O rok později přišel do party další muzikant DJ Lord když vyměnil Terminátora X a částečně se podílel i na další řadovce „There´s A Poison Goin´ On“ (1999). Public Enemy jsou pravděpodobně nejdůležitější rapovou skupinou v historii hip hopu.

Eric B. & Rakim

Někdy v roce 1985 se sešli DJ a producent Eric B. ze čtvrti Queens a teenagerský rapper Rakim z Long Islandu a založili spolu duo se stručným názvem Eric B. & Rakim. Požádali o spolupráci DJ a producenta Marleyho Marla a výsledkem byl úvodní singl „Eric B. Is President“ (1986) a později také povedené a okamžitě vlivné album „Paid In Full“ (1987).

Eric na něm byl vnímavým a obratným samplistou, Rakim se ukázal jako talentovaný textař - jako první rapper nerozvíjel svoji techniku prostřednictvím improvizace, ale slova a rýmy prostě psal na vytvořenou hudbu a když se se nahrávalo, četl je z papíru. Používal neobvyklé postupy, jakési „jazzové psaní“, a tím, že slyšel napřed podklad, získal absolutní smysl pro rytmus. Prostě věděl, co kam má mrsknout.

Dvojka „Follow The Leader“ (1988) sice nebyla tak úspěšná, ale i na ni byly kritiky pochvalné. Trojka „Let The Rhythm Hit ´Em“ (1990) byla také přijímána veskrze dobře a posledním výliskem dua stalo se album „Don´t Sweat The Technique“ (1992). Poté následoval rozchod.

Polovina dua Eric B. & Rakim, rapper Rakim se představil sólo ceněným albem „The 18th Letter“ (1997), jeho druhým nosičem bylo CD „The Master“ (1999).

2 Live Crew

Pocházeli z floridského Miami. Dali se dohromady v polovině 80.let, přičemž produkovali ostré sociálně-kritické, někdy humorné a někdy hodně vulgární texty a v podkladu jim k tomu občas hrál šlapavý funky-bigboš s mnoha nakradenými samply. Hoši hodně samplovali rockové riffy (Jimi Hendrix, Van Halen). Známo je LP „As Nasty As They Wanna Be“ (1989) - to je to, jak na obalu leží pod těma rozkročenejma holkama v bikinách. O rok později měli hit „Banned In U.S.A.“ (1990), v němž použili jako sampl Bruce Springsteena - song pocházel z alba „Banned In The U.S.A.“. Někdy se jejich stylu říkalo dirty rap.

Ice-T

Se sice narodil v New Jersey, ale jelikož mu v dětství zemřeli oba rodiče, přestěhoval se k tetě do Los Angeles. Tam se coby teenager stal členem gangu Crips, ale zajímal se i o muziku, nejvíce rapu. Jeho první nahrávky vznikly už v první polovině 80. let, šlo o SP „Cold Wind-Madness“/„The Coldest Rap“ (1983), následovaly další kousky jako třeba song „Killers“ (1985), a zejména singl „Dog´n The Wax“/„6 In The Mornin´“ (1986), přičemž posledně jmenovaný track bývá označován za první song gangsta-rapu. Singl se objevil na rapperově albovém debutu „Rhyme Pays“ (1987).

Ice-T se vždycky zajímal o rockovou hudbu, protože cítil, že poselství jeho textů se díky ní dostane k mnohem širšímu publiku, než u hip hopu. I postavil si tedy hardcore partu Body Count v čele s kytaristou Erniem C, a stal se tak významným reprezentantem rockového crossoveru.

A hned prvním sociálně-politickým albem „Body Count“ (1992) silně zabodoval, když si kontroverzního songu „Cop Killer“ všimla nejen média, ale také vyšší státní kruhy, které píseň okamžitě zařadily na index: ihned se ale našli i zastánci kapely, kteří ji bránili na základě jejího práva na svobodu slova.

Jinak krátký text o skupině a jejích dalších nahrávkách nachází se v kapitole Význační představitelé crossoveru. A že to crossover byl - však taky, když se připravoval soundtrack k filmu „Judgement Day“ (1993), tedy propojení mezi rockery a rappery, dal se Ice-T do holportu se Slayer a společně zabouřili ve třech peckách od punkové kapely Exploited.

Zachmuřený výraz rappera předurčil též k herecké dráze.

Boo – Yaa T.R.I.B.E.

Další představitelé gangsta rapu počítáme také Boo – Yaa T.R.I.B.E., další Kaliforňany (původem ze Samoy), těžkotonážní bratry Devouxovy, stálice a pevnou součást gangsta scény v Los Angeles. Na rozdíl od většiny skupin žánru se dokázali sami doprovázet na nástroje. Jejich funkově hraný styl byl inspirován kapelou Funkadelic a  lze ho slyšet na deskách „New Funky Nation“ (1990) či „Doomsday“ (1994).

Ve stejné době si Boo – Yaa T.R.I.B.E. dali společný song s Faith No More na sampler „Judgement Day“ a začali tíhnout k hardcore-crossoveru. Což je slyšet na albu „Occupation Hazardous“ (1995) a zejména na tvrdém EP „Metally Disturbed“ (1996). Tuto cestu k tvrdému rocku završilo albem „Angry Samoans“ (1997).

N.W.A.

Hlavními představiteli gansta-rapu z Los Angeles. Skupina fungovala zhruba v letech 1986-91. Debutové album „Straight Outta Compton“ bylo přijato velmi  dobře  (1988), EP „100 Miles And Runnin´“ zase obsahovalo stejnojmenný hit (1990). Svůj gangsterský útok zakončili N.W.A. elpíčkem „Effil4zaggin“ (1991), následně se rozešli a pokračovali na sólových dráhách.

Jako první odešel z N.W.A.Ice Cube a bylo znát, že moc dobře ví, co bude dělat. Za prvé točit rapové desky a za druhé hrát ve filmech. Nejprve se představil s moderně pojatým hip-hopovým albem „Amerikkka´s Most Wanted“ (1990) na které navázal hustým EP „Kill At Will“ (1990). O rok později vychází album „Death Certificate“ (1991) a v dalším roce rapperovo nejúspěšnější LP „Predator“ (1992).

Po průměrné desce „Lethal Injection“ (1993) se Ice Cube už více věnoval filmování a psaní soundtracků. A většinou dostával hlavní nebo téměř hlavní role.

Dr.Dre

Určitý hudební přelom v hip hopu naznačil bývalý člen N.W.A.Dr.Dre svou deskou „The Chronic“ (1992), na níž spolupracoval s mladým rapperem Snoop Doggy Doggem a coby podklad zvolil clintonovsko-collinsovský funk. Po pravdě řečeno, oni to sice začali The Boo – Yaa T.R.I.B.E., ale prodeje jejich desek se pohybovaly hluboko pod Dr.Dre, který za The Chronic dostal tři platiny, tudíž vlivnějším se stal právě on. 

Ať tak či onak - celé této formě hip hipu se následně začalo říkat gangsta funk neboli G-funk. Na konci tisíciletí pak natočil dvojnásobně úspěšnější album než debut, desku s poněkud matoucím názvem „2001“ (1999). Když se znovu vrátíme k desce The Chronic, je třeba říci se jednalo jen o tzv. „beef“ (neboli rapový souboj) s dalším ex-členem N.W.A.Easym-E.

Hoši se pohádali o prachy, jak to tak chodí. Easy-E odpověděl deskou „It´s On (Dr.Dre) 187um Killa“ (1993), která ovšem v hudebním podkladu Doc. Dre dost kopčila. No, ale hlavně, že tu byl ten beef, že jo… Beef nakonec skončil Easy-E-ho smrtí – příčinou kupodivu nebyla kulka soupeře, nýbrž AIDS.

Snoop Doggy Dogg

Na sound Dr.Dre navazoval rapper a herec Snoop Doggy Dogg z Long Beach, aby také ne, když mu tento rapper pomohl nastartovat kariéru hostováním na své desce „The Chronic“. Ale je třeba říci, že Snoop staršího kolegu Dr.Dre v prodeji svých - na hip hop melodických – desek překonal. Ty byly samozřejmě platinové, např:  „Doggystyle“ (1993), „Tha Doggfather“ (1996) a kritiky popravenou „Da Game Is To Be Sold, Not To Be Told“ (1998).

Snoop Doggy Dogg vlastně g-funku jako stylu proboural cestu na komerční výsluní.

Wu-Tang Clan

Skupina která nepodlehla nově se rodící módě g-funku, ale přesto dokázala být v rámci gangsta rapu dosti neotřelá. Nejznámější figurou byl rapper Method Man, ale i jména některých dalších měla u hip-hopových fandů slušný věhlas: GZA neboli The Genius, Ghostface Killah, RZA, Ol´ Dirty Bastard eventuelně Raekwon. Talentovaní chlapci tvořili na (převážně klišoidní) hip hop vcelku eklektickou muziku. Známými alby jsou zejména první dvě z devadesátých let: „Enter The Wu-Tang (36 Chambers)“ (1993) a „Wu-Tang Forever“ (1997). O Wu-Tang Clanu byl také natočen francouzský dokument „Culture Hip Hop A New York“ (1994).

Method Man

Byl s prodejem svých alb obchodně úspěšný, nejvíce zabral debut „Tical“ (1994). Stejně dobře se prodávala i dvojka „Tical 2000: Judgement Day“ (1998). Method Man si posléze zahrál i v několika filmech. S dalším rapperem Redmanem vytvořili na konci 90. let duo, působicí pod značkou Method Man & Redman.

GZA

Rapper GZA přezdívaný fanoušky The Genius vydal po svém neúspěšném debutu mnohem prodávanější album, nazvané „Liquid Swords“ (1995). Také „géniovo“ třetí album mělo slušný ohlas – jmenovalo se tajemně „Beneath The Surface“ (1999).

Ghostface Killah

Dalším do party, který se blýskl platinovým albem „Ironman“ (1996).

Ol´ Dirty Bastard

Dnes již nežijící rapper vydal během 90.let také dvě alba – „Return To The 36 Chambers: The Dirty Story“ (1996) a „Nigga Please“ (1999).

Tupac Shakur aka 2Pac

Poslední položkou gangsterského substylu G-funk je bývalý člen Digital Underground newyorsko-kalifornský rapper, herec, násilník a nešťastník 2PAC. Například, když byl No. 1 na americké hitparádě, seděl zrovna v kriminále.

Povedené album s názvem „Strictly 4 My N.I.G.G.A.Z.“ (1993). Dále bodoval zejména s hudebně vynalézavými deskami hozenými do r & b „Me Against The World“ (1995), „All Eyez On Me“ (1996) a „The Don Killuminati: The 7 Day Theory“ (1996). Zahrál si v několika filmech (většinou hlavní role).

Tupac si slávy moc neužil - někdo ho v roce 1996 odpráskl. Ani není divu, když vydával u labelu, který se jmenoval Death Row (cely smrti).

Notorious B.I.G.

Rapper z východního pobřeží, který objevil kouzlo jazzu, soulu a funku. Byl jím vysoký a objemný chlapík jménem Christopher George L. Wallace, nosící uměleckou přezdívku Notorious B.I.G. a působyl v New Yorku.

Původně drogový dealer a Tupacův kámoš, později jeho obchodní konkurent a nepřítel. Oni dva se stali jakýmsi zosobněním boje mezi east coast a west coast. Notoriovými úspěšnými zářezy na pažbě se stala alba s prorockými názvy „Ready To Die“ (1995) a „Life After Death“ (1997).

Proč prorockými? I „neblaze proslulého velikána“ krátce po vydání druhého alba v Los Angeles někdo prostřílel jako řešeto.

Puff Daddy

Talentovaný newyorský tanečník (a již méně talentovaný) rapper Sean „Puff Daddy“ Combs, též producent Notorious B.I.G.. On sám vydal svoji první autorskou desku (jako Puff Daddy & The Family) až poté, co byla násilně přerušena jeho spolupráce s Notoriem. Album „No Way Out“ obsahovalo velký hit „I´ll Be Missing You“, který nazpíval společně s Faith Evans, vdovou po N.B.I.G.ovi,  a jemuž vévodil v podstatě šlohnutý podklad od Police (1997).

Toto LP samplovalo z rocku a popu co se dalo, proto Puffa pravověrní rappeři moc v lásce nemají. Ony už to ani nebyly samply, ale spíš loupeže. O rok později mu kytarista Jimmy Page zapůjčil práva na vysamplování hlavního motivu skladby „Kashmir“ jako podkladu k Puffymu rapu nazvanému „Come With Me“. Toto propojení starého a nového se stalo ústředním songem velkofilmu „Godzilla“. Když si skladbu poslechnete, je vám hned jasné, že Puff začmuchal u Rage Against The Machine, kteří nad podobnými, „zeppelinskými“ riffy rappovali už šest let před ním.

Když už jsme u toho propojení rapu a tvrdého rocku, zásadním momentem byl ponurý soundtrack k filmu „Judgement Night“ (1993), kde se společně vždy v jedné písni spojili umělci jako třeba Faith No More & Boo-Ya Tribe, Living Colour & Run D.M.C., Biohazard & Onyx, Helmet & House Of Pain, Slayer & Ice-T nebo třeba Pearl Jam & Cypress Hill.

Jay-Z

Zásadní představitele east coast hip hopu. Nejednalo se o nějakého singlového hitmakera, hudební kritici si spíše cení jeho vyvážených alb, která se ovšem také velmi dobře prodávala. Částí k tomu přispěl i fakt, že Jay-Z na nich vždy představil velký počet (slavných) hostů. Připomeňme např. „Reasonable Doubt“ (1996), „In My Lifetime, Vol. 1“ (1997), nejprodávanější „Vol. 2… Hard Knock Life“ (1998) a „Vol 3… Life And Times Of S. Carter“ (1999). V letech po milleniu se stal Jay-Z jedním z nejprodávanějších a nejlepších rapperů.

Busta Rhymes

Další newyorský raper s tylerovsky rozměrnou hubou. Pracovitý divoký hoch s energickým „bluesovým“ hlasem tak trošku strašil lidi. Zas na druhou stranu jsou oceňovány jeho klipy – divě bláznivé a filmařsky promakané. Však si také fotogenický Busta v nějakých těch filmech i zahrál. Desky, které z něj udělaly hvězdu, se jmenují „The Coming“ (1996), „When Disaster Strikes“ (1997) a velmi ponuré „E.L.E. (Extincion Level Event) – The Final World“ (1998).

De La Soul

Představitele pozitivní síly rapu a hip hopu, skupina z New Yorku. Když v roce 1989 vydali svoje úspěšné album „3 Feet High And Rising“, kritici jeho atmosféru přirovnávali k rozjasněné hippie éře konce 60. let. Což bylo jistě paradoxní, protože samotní De La Soul o květinovém hnutí potažmo o 60. let neměli ani páru.

Možná ale jen vystihli touhu po svobodě, lásce a míru, tedy touhu, která od šedesátek na každého umělce občas padne. Ve skutečnosti byli ale silně „afrocentričtí“ a zmíněné album představuje ve své podstatě jakýsi angažovaný rap. Dodnes se stále ozývají nostalgické hlasy, že

„De La Soul představují vše, co bylo dobré na hip hopu“.

Cypress Hill

Skupina kalifornských hispánců ze západního pobřeží, která se proslavila v 90. letech svým bojem za legalizaci marihuany. „Cypřišovej vršek“ poznáte zejména dle B-Realova kvákavého hlasu a ironickým textům. Zaujal už jejich debut „Cypress Hill“ (1991), ale slavnými se stali až po odeznění jejich songu „Cock The Hammer“ ve filmu „Last Action Hero“ (1993) a po albové dvojce „Black Sunday“ (1993).

Následovala úspěšná trojka „lll: Temples Of Boom“ (1995). Na barevnější „IV“ (1998) jsou znát již tvrdší podklady, což vyvrcholilo následným příklonem k HC-metalovému crossoveru na hybridním dvojalbu „Skull & Bones“, které se začalo natáčet v roce 1999 a vyšlo o rok později.

MC Hammer

Představitel komerčního tanečního funk hip-hopu z kalifornského Oaklandu. V roce 1987 vydal běžnou hip hopovou desku Run-DMC-ovského modelu s názvem „Feel Me Power“,  jež se příliš neprodávala. V roce 1988 natočil song „Let´s Get It Started“, který se stal záhy populární po klubech v Bay Area – rapper se navíc naučil skvěle tančit, takže jeho koncertní presentace se stávala čím dál více bombastičtější.  No, a pak ho objevil hudební byznys, znovu vydal jeho debut (ale s novými songy a pod novým názvem „Let´s Get It Started“. Producenti showbyznysu ihned zjistili, že objevili slípku, která snáší zlatá vejce, a tak se z MC Hammer snažili udělat svoji hvězdu (spíše tanečníka než rappera), která by byla přijatelná i pro bělošské posluchače, což se nakonec podařilo. Následného hip-hop-popového alba „Please, Hammer, Don´t Hurt ´Em“ se prodala kvanta a v USA dokonce dosáhlo na diamantovou desku (1990). LP se dokonce stalo nejprodávanějším albem v hip hopové historii. Na něj rapper navázal další úspěšnou deskou „Too Legit To Quit“ (1991). Nicméně od té doby si Hammera pamatujeme jako takového toho směšného maníka v těch širokých tureckých kalhotách (Hammerpants).

Kris Kross

Byli to přesně ti dva maníci (respektive jejich marketingoví velitelé), co zblbli ostatní děcka, aby se navlíkaly do džínsů s rozkrokem u kolen a zipem vzadu. První album mělo hit „Jump“ a jmenovalo se „Totally Krossed Out“ (1992) a bylo platinové. O rok později měli Kris Kross ještě hity „Alright“ a „I´m Real“ na LP „Da Bomb“ (1993) a pak šlus. 

Marky Mark

Někam do komerčního hip-hopu, ale ještě o několik pater dolů, by šlo zařadit bělošské interprety. Jedním z nich byl herec Marky Mark (alias Mark Wahlberg) z Bostonu, idol teenagerů a častý objekt časopisů určených pro dospívající mládež. S kapelou The Funky Bunch nahrál LP „Music For The People“ (1991), hudebně jakýsi diskotékový hip hop. Kdosi o tomto výtvoru napsal lakonicky jako o „produktu doby“. Nahrál vynikající "You Gotta Believe". Mark se pak už věnoval hlavně herectví – po několika vedlejších rolích si zahrál hlavní nebo velké role.

Vanilla Ice

Podobně, nebo spíše hudebně ještě hůř na tom byl Vanilla Ice z Miami. Měl hit „Ice Ice Baby“ s vysamplovaným riffem z písničky Queen „Under Pressure“. Vyšel na desce „To The Extreme“ (1990). Pěkná srágora. Když se následující deska neprodávala, zhlédl se „vanilkový zmrzliňák“ v Kornech a začal mastit průměrný nu-metal, album „Hard To Swalow“ (1998).

Salt´n´Pepa

Komerčně nejúspěšnější dívčí soubor z New Yorku. Měli vcelku přirozený původ, neboť ho tvořily tři rapperky-vokalistky. Taktovku nad ním třímal producent a skladatel Hurby „Luv“ Azor. Prosazovali se už ve druhé polovině  80. let, na vrchol se dostali až v první půli 90. let. Prvním zásahem byl zejména singl „Push It“, z debutního průměrného alba „Hot, Cool & Vicious“ (1986). Rockery by asi zaujal  song „I Gotcha“  z méně úspěšné dvojky „A Salt With A Deadly Pepa“ (1988). Kritika ovšem následně ocenila platinové album album „Blacks´ Magic“ (1990).  Nejúspěšnější deskou tria bylo album „Very Necessary“ kterého se prodalo fakt kvanta (1993).

Queen Latifah

Raperka z New Jersey, která pro své rytmizované mluvení a zpěv využívala rhythm & bluesové až jazzové podklady. Známa je zejména deska „All Hail The Queen“ (1989), kritici se s fanoušky nedokážou shodnout na kvalitách dvojky „Nature Of A Sista“ (1991), nejúspěšnějším se stalo album „Black Reign“ (1993).

Fugees

Trio z New Jersey tvořili haitský multiinstrumentalista a skladatel Wyclef Jean plus dva newyorčané - rapper Praskazrel S. Michel a zpěvačka a pianistka Lauryn Hill. Prosluli „pozitivním hip hopem“, smíchaným s rockem, jazzem, funkem a reggae a samozřejmě sociálně uvědomělými texty. Uvedli se solidním debutem „Blunted On Reality“ (1994), který zní velmi syrově – snad možná proto jeho prodeje byly velmi chabé. Ovšem pak vyplodili Fugees majstrštyk. Jejich nejslavnější deskou je totiž hvězdná, mnohaplatinová dvojka „The Score“ (1996), na níž najdeme hit-cover „Killing Me Softly“, nejznámější z repertoáru Roberty Flack, jiný úspěšný cover „No Woman No Cry“, původně od Boba Marleyho, další hity „Ready Or Not“, „Fu-Gee-La“ a pak ještě songy „Cowboys“ , „Family Business“. Dostala dvě Grammy. Bohužel, po tomto albu se skupina rozešla, by každý z jejích členů roztočil svoje sólové projekty.

Rok na to Wyclef Jean nahrál známými samply přeplněné, úspěšné album „The Carnival“ (1997). Wyclefův kolega Pras vydal po rozpadu Fugees svoje podprůměrné LP „Ghetto Supastar“ (1998) a zároveň pod značkou Refugee Camp All-Stars (duo Pras & John Forté) vydal úspěšný singl „Avenues“ (1998). Ex-zpěvačka Fugees, tmavá kráska Lauryn Hill se pak předvedla na výborném samostatném „neo“-soulovém debutu „The Miseducation Of…“ (1998), který následně celý svět posypal platinou. Mezitím se mihla i v několika filmech (např. „Restaurant“, režie Tom Cudworth).

The Roots

Filadelfský soubor založili rappeři MC Malik B. a MC Black Thought plus bubeník Questlove už na konci 80.let. První dvě alba mnoho lidí nezaujala, širší veřejnost se chytala až u oceňované trojky „Illadelph Halflife“ (1996). Asi nejvíce zabodovalo temné album „Things Fall Apart“ (1999), v kterém zpívá i známá Erykah Badu.

House Of Pain

Bělošské newyorské trio stvořené dvěma Iry a jedním Lotyšem. V čele této party stál hluboký vokalista a rapper Everlast.  Trio se prezentovalo platinovou deskou „House Of Pain“ (1992), poté zabodovalo s písní „Who´s The Man?“ na soundtracku k filmu „Who´s The Man?“ (1993) – song se objevil i na dvojce House Of Pain „Same As It Ever Was“, která už byla méně úspěšná než debut (1994). Trio skončilo se společným hraním v roce 1996 po neúspěšném albu „Truth Crushed To Earth Shall Rise Again“. DJ Lethal se později v Kalifornii proslavil coby člen nu-metalové skupiny Limp Bizkit.

Po rozpadu House Of Pain samotný Everlast pak tak nějak nevěděl jestli má být dál rapper nebo písničkář – obě polohy tedy spojil na vlastním double-platinovém albu „Whitey Ford Sings The Blues“ (1998). O rok později zazpíval na Santanově albu „Supernatural“.

Lordz Of Brooklyn

Vedle House Of Pain v New Yorku působila také napůl italsko irská skupina Lordz Of Brooklyn, výrazem trošku připomínající Beastie Boys. V čele stáli rappeři Scotty Edge a bři Adam McLeer aka ADM a Michael McLeer neboli MC Kaves. Během devadesátých let natočili pouze jediné album „All In The Family“ (1995).

Eminem

Eminem se sice  narodil ve státě Missouri, ale od teenagerského věku žil s matkou v Detroitu. Psychicky dosti nevyrovnaný jedinec (údajně důsledek jeho chudobného dětství) s kontroverzními texty plnými drog, sexu a násilí zejména proti ženám (důvod nejasný, spekulace nechme bulvárním novinářům) natočil v pětadevadesátém svůj dnes takřka zapomenutý, slabý debut „Infinite“ (1995). Postupem doby, jak se Eminem začal stýkat a přátelit se slavnými rappery (např. s Dr.Dre), se ovšem začala rozjíždět „eminemomania“ , která se naplno rozběhla v roce 1999 po vydání milionového alba „The Slim Shady LP“ s hitem „My Name Is“. Po milleniu se stal vůbec komerčně nejúspěšnějším rapperem, svými světovými prodeji trhnul i Madonnu. 

V současné době stále vydává úspěšná alba Curtain Call 2

Fresh Prince

V 2. polovině 80. let byl hodně známý rapper Fresh Prince, což nebyl nikdo jiný než nynější veleúspěšný herec Will Smith. Byl tehdy součástí filadelfského dua, jež si říkalo DJ Jazzy Jeff & The Fresh Prince. Upozornilo na sebe singlem „Girls Ain´t Nothing But Trouble“ z alba „Rock The House“ (1986). O dva roky později vydalo duo platinové album „He´s The DJ, I´m The Rapper“ (1988).

Will Smith se pak samozřejmě věnoval herectví. Po roli ve filmu „Men In Black“, už pod svým vlastním jménem vydal  megaúspěšné  CD „Big Willie Style“ na pomezí hip-hopu a rhythm & blues (1997).

A touto černou perličkou bych výčet jmen rapu a hip-hopu ukončil.

Na otázku proč se rap a vlastně celá hip hopová kultura tak rozšířila a byla tak úspěšná, částečně odpovídá hudební publicista Michal Nanoru v MF Dnes (2004)

„Jednak pro svou demokratičnost (podobně jako u punku k němu není zapotřebí skoro nic), jednak proto, že hip hoperské mumlání o revoluci, o samopalech Uzi, o pasácích či o brutalitě policie zaručeně naštve maminky a tatínky, kteří vyrůstali s ´beatlesáckým´ All You Need Is Love. Hip hop je rebelský i komerčně populistický; jako každý úspěšný pop, hojně se zabývá sexem a parties. Hiphopeři vždy věděli, že dobrý slogan je účinnější než jakýkoli argument, ať to bylo ´střílejte policajty´ nebo ´pojď ke mně, bejby´. Až od nich se firma Nike naučila neprodávat výrobky, nýbrž značku. Hip hop oslňuje svým nablýskaným životním stylem a má ve svém středu umělce, kteří jsou současně nevídanými autodidakty v marketingových strategiích a obchodu. Dokážou prodat cokoli; od bot po mražené kuře, a zároveň tím propagovat své další výrobky, tudíž celou kulturu. Jsou v tom stejně úspěšní jako jiné nadnárodní korporace… Jinými slovy: hip hop má nepoměrnou výhodu proti jiným uměleckým vyjádřením v tom, že není v kontradikci se znaky naší doby: s nezřízeným materialismem a bezskrupulózní propagací.“

Mít úspěch a peníze se tak v 90. letech stalo téměř hip hopovou mantrou a ono spojení s nadnárodními korporacemi (Nike, Reebok, Adidas, Tommy Hilfiger) také úspěch a peníze umělcům rapu přineslo. Jejich strategie a myšlení byly jasně obchodní.

Spojení všežravých korporací a ctižádostivých, po prachách toužících rebelů, se v Americe hrabivého kapitalismu, vyvolaného republikánskými vládami, nemohlo než nádherně sepnout. Až na jednu, ale opravdu drobnou malou vadu na kráse. Hrdí a pyšní černí hip hoppeři poseti zlatými řetězy a šperky halasně vytrubovali do světa, jak se z kluků z ghet vypracovali ve velké superhvězdy, a jak bojují proti útlaku chudých v Americe i na celém světě, aniž by nějak upozorňovali na fakt, že si svůj úspěch koupili od firem, které jejich chudé bratry v robotárnách („sweatshops“) Pakistánu, Vietnamu, Indonésii, Číně a Filipínách, nutí v potu tváře všechny své produkty za pár šupů vyrábět. To by ovšem byla řádná markentingová bota, že?