Punk - hudební styl

Když už psát článek o hudebním stylu, tak snad nejdříve definovat slovo punk v obecném významu. Notoricky známé citace z anglicko-českých slovníků jsou - rošťák, mladý povaleč, v americe je význam silně záporný - chuligán, syčák a grázl. Sociologická encyklopedie uvádí střízlivější definici - obecně rozšířené hnutí mládeže s vlastní životní filozofií a životním stylem, jehož hlavním rysem je usilování o autenticitu a přirozenost cítění a projevu, skepse vůči možnostem a slibům společnosti.

Co se týče hudebního stylu, je punk chápán jako nekomplikovaná hudba na 3 akordy v obsazení kytara, basa, bicí a zpěv. Využívána byla především jednoduchá hudba, která byla doplněna satirickým textem, díky němuž bylo možné nahlas vyjádřit svůj nesouhlas se společností.

Hudba punků vrátila rockk jeho rock´n´rollovým kořenům, vrátila mu jednoduchost, přímočarost a energii. A samozřejmě také tvrdost a to jak v hudbě, tak i v textech.

Kde se vzal punk ?

Hudební styl punk se tady nevzal ze dne na den, leč mu předcházel kontinuální hudební vývoj, ze kterého čerpal, vyhraňoval a dále vyvíjel. Vývoj probíhal rozdílně v Americe a Evropě (Velké Británii) a navzájem se ovlivňovali a čerpali ze sebe. V Americe punk navazoval na hudební styl rock´n´roll, proto také můžete zaslechnout název punk rock, a byl vlastně osobní vzpourou dekadentního intelektuála, oproti anglickému punk rocku, který se stal hudbou pracující třídy.

Poprvé se výraz „punk“ ve světě objevil v souvislosti s anglickými „mods“ skupinami typu The Who, Troggs, Kinks, Pretty Things, Yardbirds nebo Small Faces už v polovině 60. let. Mods byli ostří a extravagantní hoši, kteří pro ránu nešli daleko a zároveň hodně provokovali svými ohozy. Hudba mod kapel zněla v počátcích jejich existence hodně neučesaně. Standardní výbavou těchto souborů byl drsný a syrový blues-rock´n´rollový zvuk, založený na „špinavém“ zvuku kytary a neúprosné dunivé rytmice, zahraný s „volume doprava“ a doprovázený divokým pódiovým projevem. Což jsou prakticky všechno základní aspekty punkové muziky.

kladby The Who „My Generation“ a „Substitute“ byly mnohými pozdějšími punkovými kapelami citovány nejčastěji. Ve stejné době jako v Anglii se o punku začalo hovořit i za oceánem. Bohužel americké party inspirované právě britskými mods skupinami (říkalo se jim garage rockové) zůstaly – a mnohdy nezaslouženě - zapomenuté ležet na smetišti hudebních dějin.

Existovala ale jedna slavná americká kapela té doby, které se sice označení „punk“ vyhnulo, přesto bývá označována za jednoho z jeho hlavních předchůdců, a to zejména co se týče zvukové stránky. Pocházela z New Yorku a jmenovala se Velvet Underground.

Punk v Americe

Podruhé se začalo o punku hovořit díky druhé generaci garage rocku, americkým kapelám přelomu 60. a 70. let pocházejícím z Detroitu, jimiž byly například MC 5, Grand Funk Railroad či The Stooges. Ty už plně využívaly kytarovou krabičku zvanou booster, která zkreslovala čistý kytarový zvuk v plný, řezavý dlouhý tón (booster se stal oblíbeným hlavně u hardrockových skupin). Tyto kapely druhé „punkové“ vlny své koncerty odehrávaly v ještě větší zvukové intenzitě a i jejich pódiové vystupování bylo minimálně stejně divoké jako u souborů mods. Abychom měli v tomto ohledu jasno, stačí jmenovat třeba frontmana The Stooges – nebyl jím nikdo jiný než Iggy Pop.

Tou nejdůležitější inspirací pro třetí, nejširší vlnu punku byli v Americe pouliční hippík David Peel se svým ujetým ansámblem, dále bývalý člen Velvet Underground Lou Reed, glamrockeři New York Dolls, bostonští „velvetovci“ Jonathan Richman And The Modern Lovers, britský zpěvák David Bowie a již zmiňovaný řvoun detroitských The Stooges Iggy Pop. Zejména onen posledně jmenovaný týpek, v té době heroinová troska se stal pro punkery téměř ikonou. Během existence, ale i po rozpadu Stooges jel Iggy Pop tvrdě ve fetu a nebýt toho, že si ho pod svá křídla vzal Bowie, asi by na jehle umřel. David Bowie ho nejprve vytáhl z ústavu pro choromyslné, kam se Iggy dostal proto, že nebyl schopen kontrolovat svoje drogové stavy, a následně ho vzal na své  turné k desce Station To Station. V roce 1976 se oba přestěhovali do Západního Berlína a zde Iggy Pop pod Bowieho dohledem (pomohl mu složit spoustu songů) natočil svá dvě důležitá alba „The Idiot“.

Ve stejné době, kdy Iggy Pop dlel v heroinové, se v New Yorku začalo formovat úzké společenství kapel, které ve svém vyjádření hledalo jiná stylová a myšlenková východiska, než jaká nabízely tehdy na výsluní se vyhřívající styly hard rock, art rock nebo jazz rock. Newyorským více záleželo na výrazu, autenticitě a na textu, než na nějaké instrumentální ekvilibristice či pěvecké preciznosti. Nebo na nesmírně vesmírných ohozech. Někteří nosili dlouhé vlasy, někteří byli nakrátko, a většinou vystupovali v tom, v čem normálně chodili. Chtěli do rocku vrátit touhu po prostém hraní.

„Vždycky jsem doufal, že když mladý uviděj Ramones, napadne je, že to můžou zkusit taky. O to by taky mělo v rocku jít… Zato když jste sledovali hráče jako Jeff Beck nebo Jimi Hendrix, došlo vám, že byste museli cvičit 20 let, abyste to dokázali.“ (Johnny Ramone).

Své inspirace proto tito umělci hledali u amerických garážových kapel druhé poloviny 60. let a samozřejmě u Velvet Undeground. Útočištěm těchto nových amerických kapel se stal klub CBGB, který na Bowery street otevřel hudební (countryový) nadšenec, o generaci starší Hilly Kristal. V polovině 70. let zde hrávala spousta dnes už legendárních jmen.

V CBGB často hrála i jedna z nejznámějších amerických novovlnných skupin vůbec - Talking Heads. V roce 1974 ji založili absolventi umělecké školy v Rhode Islandu, přičemž vedoucím byl zpěvák a kytarista David Byrne. Po nějakém čase se skupina přestěhovala do New Yorku, kde začala hrát ve výše jmenovaném proslulém klubu. Skupina začala využívat elektroniku, hudebně pak vlivů funku a etnických prvků (reggae, africké polyrytmy). Byrne se následně stylizoval do role jakéhosi amerického černovlasého Davida Bowieho.

Newyorská punková vlna byla ovšem až na výjimky (The Ramones, Johnny Thunders) silně intelektuální a nikoliv chuligánská, proto se v tisku nejprve označovala jako newyorský undergroundový rock nebo jen „street rock“. Její umělci se věkově většinou blížili třicítce, a ve svých textech se nechávali inspirovat poezií francouzských „prokletých“ básníků Rimbauda, Verlaina, Baudelaira, ale také poezií beatnickou nebo texty Boba Dylana a Lou Reeda (modelovým příkladem je zpěvačka Patti Smith ).

Americký punk rock byl vlastně osobní vzpourou dekadentního intelektuála, oproti anglickému punk rocku, který se stal hudbou pracující třídy. Měl v sobě jen jakousi elegantní naštvanost, kdežto tam za oceánem – tam se jednalo o nenávistnou zuřivou vzpouru.

Punk ve Velké Británii

V polovině 70. let vycházel z jiné myšlenkové roviny, jiné sociální oblasti a také z jiné věkové kategorie. UK punks byli většinou dělníci, pracovníci ve službách, středně-třídní squatteři nebo nezaměstnaní ve věku okolo dvacítky. Tedy věku, pro nějž je rebelie téměř povinností. A navíc ta příšerná doba! Jak už jsme si řekli, rockovou hudbu tehdy ovládli tzv. dinosauři, to znamená stadiónové kapely typu Rolling Stones, EL&P, Pink Floyd, Queen či Yes, sice kvalitní, ale zároveň hudebně příliš komplikované, navíc svým životním stylem i věkem průměrnému anglickému teenagerovi zcela vzdálené.

Velkou roli zde sehrála i přirozená revolta mládeže proti předchozí generaci. Punkeři se poflakovali po klubech a hospodách, kde, pokud zrovna nebyli na hadry, nadšeně aplaudovali pub rockovým kapelám, hrajícím jednoduchý ostrý rock, vycházející z britského rhythm&blues a rock´n´rollu.

Centrem těchto kapel se stal pochopitelně Londýn. Pub rock (neboli hospodský rock), přímý předchůdce punku, přinesl některá vcelku známá jména.

Za pravděpodobně nejslavnější a rozhodně jednu z nejlepších pub-rockových part kritici považují londýnské Dr. Feelgood. Pálili od boku jednu rychlou rhythm&blues za druhou. Bigbít od podlahy jak má být.

Pub-rockové kapely (zejména Dr.Feelgood a Eddie & The Hot Rods) se staly největší inspirací právě se rodícího anglického punku. Ale pro přímý vznik ostrovního punku existuje ještě jedna a možná nejdůležitější inspirace – newyorská parta The Ramones.

V dubnu 1976 se dostalo do Londýna její první album a hned v červenci absolvovala turné po Británii. The Ramones u britských muzikantů a fandů stylu dokázali vzbudit dojem, že jednoduchost hudby ostrých pub-rockerů a všech těch začínajících teenagerských punkerů není jen lokální londýnskou záležitostí. Že návrat k původnímu nekomplikovanému rock´n´rollu visí ve vzduchu, neboť totéž se děje i v Americe. Ať jdou „mahavishnovci“, „yesi“ a „floydi“ do háje! Vzniká nová vzpoura! Na druhé straně je ovšem nutné poznamenat, že punková vlna v USA měla jen velmi omezený dosah. Prakticky se jednalo o pár velkoměst na severovýchodě a v Kalifornii. Do důsledku řečeno - o nějakých The Ramones nebo PSG v době vydání jejich zásadních desek (1975-78) nemělo dobře devět desetin amerických rockových fandů ani páru. Zato londýnští punks  byli okamžitě v obraze. Ale uvědomme si, že jich také nebylo mnoho – těch ortodoxních mohlo být tak okolo dvou, tří stovek. Samotný rok 1976 se tedy v Anglii víceméně podobal lakmusovému papírku, kdy se zkoušelo, jestli tato nová extravagance a provokace vůbec projde. A prošla. Sice s potížemi, ale na druhé straně nabrala takový směr, jaký vůbec nikdo nepředpokládal.

Nejdůležitějším představitelem anglického punk-rocku byli svěřenci manažera Malcolma McLarena, londýnští Sex Pistols. Vznikli v roce 1975 v McLarenově butiku Sex na King´s Road. Big manipulátor dal nejprve dohromady několik týpků z ulice (mj. jistý Jones, jistý Cook, jistý Matlock) a vytvořil The Swankers, s cílem udělat z nich opravdovou „kapelu dělnické třídy“, jakýsi protipól pop-rockových Bay City Rollers. Aparát pro kapelu nakradl velmi zkušený zloděj Jones, který díky svým schopnostem víceméně měl - pokud by nevyšla kariéra hudebníka – o své budoucnosti jisto. Poté do party Matlock přivedl z hospody jednoho nevraživého a nenávistného fanouška Arsenalu, maníka s odbarveným ježourem a tričkem „I Hate Pink Floyd“ (jistý Rotten) a „sexuální pistole“ byly na světě.

Pokud nepočítáme „před-pistolní“ období, tak základní sestava - Johnny Rotten, Steve Jones, Paul Cook, Glen Matlock se měnila pouze jednou. To když ve druhé fázi krátké existence „pistolí“ (trvala asi dva a půl roku) vystřídala Matlocka punková ikona, baskytarista Sid Vicious, neustále se ksichtící heroinový princ s IQ poněkud pod rozlišovací schopnosti.

Sex Pistols vyrazili na steč se syrovým, velmi tvrdým, ostrým rockem, jakousi kombinací The Who, The Ramones, New York Dolls a Detroit rocku. Rotten psal jednoduché úderné sloky, plné morbidností, jedovatých sarkasmů a vzteklých obžalob, doplňované sloganovitými refrény. Je zvláštní, že některé jeho texty byly inspirovány tím, co neprožil on sám, ale manažér McLaren v Paříži v roce 1968; velký Malcolm též obdivoval depresivní songy newyorské kapely Televison a šokující design jejího basáka Richarda Hella. Nicméně ony inspirující prvky – anarchie, vzpoura, revoluce, barikády, boj proti ustáleným strukturám – s anglickou realitou poloviny 70. let dosti souvisely.

Kapela odehrála několik skandálních koncertů (některé dokonce pod krycími názvy), přičemž přímo „královskou“ provokací bylo vystoupení na lodi, plující po Temži, v den výroční korunovace královny Alžběty. Hoši ji na počest zazpívali „bůh ochraňuj královnu, fašistickej režim“.

Soubor zplodil dodnes nejslavnější punkové LP „Never Mind The Bollocks – Here´s The Sex Pistols“ (1977), obsahující nesmrtelné písničky jako „Anarchy In The U.K.“, „God Save The Queen“, „Holidays In The Sun“, „No Feelings“, „Bodies“, „Problems“, „Pretty Vacant“ či „EMI“. Toto album je vedle první desky Clash základním kamenem punk rocku a není bez zajímavosti, že známý obal Jamie Reida se stal i určitým grafickým vzorem pro celé punkové hnutí (a to zejména v použití vystřihovaných různých druhů tiskacího písma). Sex Pistols se rozešli během turné po USA v lednu 1978. Skupina se objevila i ve filmu, který se jmenoval – jak jinak - „Great Rock´n´Roll Swindle“ (1979, režie Julien Temple). Chlapci z něj nebyli dvakrát nadšeni, ve výsledku je totiž spíše o McLarenovi a jeho sebestřednosti – a aby taky ne, když do něj nasypal zlaťáčky. Film v soundtracku uvedl několik dalších pistoláckých perel - hity „Rock´n´Roll Swindle“ a „Silly Thing“, Jonesovu a Cookovu „Lonely Boy“, skočnou lidovku „Friggin´ In The Riggin´“, covery Cochranovy „C´mon Everybody“ a monkeesovského hitu „(I´m Your) Stepping Stone“ a samozřejmě Viciousovo zprznění populární sinatrovky „My Way“ (původně od Claude Francoise).

Zajímavý osud čekal členy pistolí také po rozpadu. Sid Vicious se předávkoval herákem v devětasedmdesátém, když už měl předtím na triku obvinění z vraždy své milenky Nancy. Ostatní pokračovali v hudební dráze, přičemž nejlépe se vedlo Johnny Rottenovi, který pod svým občanským jménem Lydon založil kapelu PIL -Public Image Ltd. Krátkodechá byla naopak skupina Rich Kids, kterou zpunktoval basák a zpěvák Glen Matlock. Po rozpadu Rich Kids se Matlock krátce objevil u Iggyho Popa, poté hrál v několika málo známých partách, a od devadesátek začal točit svá sólo alba. Dva z jeho spoluhráčů – Midge Ure a Rusty Egan se pak angažovali v začínajícím hnutí new romantics: první vstoupil do Ultravox, společně pak působili ve Visage.

Ex-pistoláči Steve Jones s Paulem Cookem poté co se rozešli s McLarenem, založili punk-rockovou skupinu The Professionals: přičemž v té době (1980) vznikla nahrávka svižného, téměř „pistoláckého“ alba „The Professionals“, které ale bylo kvůli smluvním záležitostem vydáno až o 11 let později. Jones se po rozpadu „profesionálů“ stal asi na dva roky členem superskupiny Chequered Past, kterou vedl zpěvák Michael Des Barres (ex-Silverhead, ex-Detective), přičemž hrála takový ten vypulírovaný osmdesátkový. Poté Jones hostoval u kohokoliv (mj. u Iggyho Popa) a natáčel i sólové desky.

V devadesátých letech se cca po dvaceti letech Sex pistoles (Rotten-Jones-Cook-Matlock) daly na jednu delší šňůru znovu dohromady, a režisér Julien Temple probral staré škatule s filmovými záběry kapely a sestříhal nový, tentokrát zaručeně „pravdivý“ příběh Sex Pistols, který vyšel pod názvem „The Filth And The Fury“.

Politický punk

Ale se Sex Pistols tu stáli v řadě ještě jiní: například silně levicový team londýnských The Clash. Jako měly pistole svého McLarena, měli Clash svého manažéra Bernie Rhodese, který byl z podobného těsta jako Malcolm McLarena. Moc se o něm neví, ale pokud by vyšly nějaké „tajné dějiny punku“, určitě by v nich měl odstavec stejně velký jako McLaren. Dokázal v kapele vyvolat napětí, které ji pak hnalo jako motor dopředu – možná i proto byly její silnou stránkou výborné koncerty, které pochopitelně také mnohokrát končily bitkami a násilnostmi.

The Clash coby levicově orientovaná skupina psala texty (Strummer) angažované, vyjadřující aktivní postoje ve vztahu ke společnosti, politice a kulturně-sociálnímu dění. A to i přestože některé názory na politickou situaci doma i ve světě nebyly prosty naivity. Hudebně nebyl punk-rock The Clash tak anarchistický jako u Sex Pistols – kapela to sice hrnula slušně „garážově“, a Strummerovy rychlé a křečovité pohyby patří do učebnice punkových projevů na pódiu, ale měla výborné melodické nápady, Jones se ukazoval jako dobrý aranžér a navíc on a Strummer uměli na rozdíl od Rottena dobře zpívat (některé písničky svoji strukturou připomínají ranné Beatles).

Hned první album „The Clash“ (1977) patří vedle „Never Mind The Bollocks…“ k základům punku.

The Damned

Pódiově agresivní The Damned jsou považováni za třetí nejdůležitější kapelu britského punku. Přestože byla skupina věkovým průměrem mladší a vznikla (v řádu měsíců) o něco později než obě předchozí jmenované party, jako první vydala singl („New Rose“, 1976), a jako první vydala LP – klasické „Damned Damned Damned“ (1977).  Odlišovala se od Sex Pistols a The Clash i zvukem (velký vliv The Who a hard rocku – občas se využívalo i kytarových sól!!), vzhledem, ale hlavně texty - humorný nadhled byl u programově nasraných punkerů skutečné novum. A ještě jednu perličku – nebudete tomu věřit, ale The Damned byli oblíbenou kapelou kytarového mága Jimmyho Page z Led Zeppelin, tedy souboru, který reprezentoval poživačné hardrockové dinosaury, proti nimž se jak The Damned, tak ostatní punks zcela jasně vymezovali.

Mezi jednu z mála mimo-londýnských výjimek první generace punkových kapel patřili manchesterští Buzzcocks. Mládenci hráli hlučně, rychle a ve své tvorbě byli ovlivněni newyorským undergroundem okolo CBGB, navíc Devoto psal výborné texty týkající se punkového outsiderství.

Z Manchesteru pocházeli i Slaughter And The Dogs, vedení zpěvákem Wayne Barrettem a kytaristou Mickem Rossim. Byli ještě o rok starší než Buzzcocks, a měli velký vliv na rozvoj místní punkové scény. Fungovali cca do roku 1981 a mnoho toho po nich nezůstalo.

Divá léta 1976-77 ale zplodila i další punk-rockové kapely, ostře politickou partu UK Subs z Londýna, jíž vedl bývalý rhythm&bluesový zpěvák, kytarista a hráč na foukací harmoniku Charlie Harper, věkem dokonce starší i než intelektuální punks z New Yorku. Toho nový styl velmi zaujal, řečeno klasikem „mladými se obklopil“ a začal šít do všeho, co ho sralo. UK Subs je jedna z mála kapel let 1976-77, která funguje prakticky dodnes a pro mladší ježoury představuje dokonce větší legendu než Sex Pistols či The Damned.

A ještě pár tipů mimo Londýn. Jednou z nejpolitičtějších a nejangažovanějších kapel byli hippie-punkoví Crass z Essexu, které založili Penny Rimbaud a Steve Ignorant. Prakticky se jednalo o anarchistickou komunu, dokonalé spodobnění hesla „Do It Yourself“. Všechno sami – život, jídlo, nahrávání a vydávání desek, natáčení filmů, časopisy, plakáty a letáky, organizace koncertů, pomoc spřízněným skupinám, podpora Greenpeace atd. Vzhledem k těmto faktům a také vhledem k divokosti předváděné muziky kapelu hudební publicisté zpětně označili za zakladatele britského hardcore. Velký kulturně-politický vzor pro Chumbawambu.

Punk mimo USA a Velkou Británii

Nejen Amerika nebo Británie žila v letech 1976-77 punkem. Ve Francii se v té době zjevil belgický maník říkající si Plastic Bertrand. Vlivy anglického punku a new wave včetně image na něm byly silně znát, ale celé to byla víceméně parodie.

V Západním Německu se na konci 70. let zjevila ulítlá emigrantka z NDR Nina Hagen s poněkud komerčněji laděným crazy punkem smíchaným s normálním hard rockem, ozvláštněným jejím, téměř operním vokálním projevem. Ono celkem vzato hudebně vlastně ani o punk nešlo, do škatulky žánru se dostala Nina vlastně jen díky své prezentaci (zpěv, výraz a design).

Také Austrálie měla své punks a to kapelu The Saints zpěváka Chrise Baileyho a kytaristy Eda Kueppera, pocházející z Brisbane. Na konci roku 1977 dokonce vystoupila na několika koncertech v Británii a tam také natočila svoje debutové album.

Návrat punku za velkou louži

V hudbě občas nastane situace, kdy se zrodí tzv. reakce na reakci – asi nejznámějším případem je sorta bílých amerických garážových kapel stylu rhythm & blues z poloviny 60. let (viz. úvod tohoto textu), které začaly vznikat coby reflexe na britskou scénu tohoto stylu, jež se zase nechávala inspirovat Amerikou – a jejím černým rhythm & blues.

V rámci punku západního pobřeží USA to bylo podobné. Jestliže newyorský punk-underground poněkud předběhl novou vlnu britského punku a takoví The Ramones svým turné po Anglii v roce 1976 inspirovali mnohé ostrovní punks k založení vlastního souboru, tak kupříkladu v Kalifornii zrod prvních punks vycházel nikoli z reflexe newyorské scény (snad kromě zmíněných The Ramones), nýbrž hlavně z reflexe scény britské (Sex Pistols, The Clash atd.). Na rozdíl od newyorských vlasatců v kožených bundách a kalhotách se zde pracuje na výrazně ulítlém image dle vzoru anglických punks (ježoury a číra, úzké černé brýle, roztrhané ohozy sešité z mnoha kusů barevných látek, řetězy). Bohužel přebráno bylo i násilné chování.

Na západním pobřeží začaly hrát punk už někdy v roce 1976 různé kapely jako třeba The Zeros, The Bags, The Avengers, The Mutants, The Dils. Nejznámější z nich byli X, Black Flag, The Wipers, Germs, The Plugz a The Dickies. Občas byly jako punk označovány i divoženky ze skupiny Runaways.

Když začneme lustrovat pobřeží Pacifiku od severu, narazíme v oregonském Portlandu na kapelu The Wipers, kterou vedl zpěvák a kytarista Greg Sage. Zpočátku se jednalo o jakousi kombinaci punku (modely The Clash, The Ramones, Television) a alternativy, později se objevily vlivy paisley underground a rockabilly.

Po kalifornských Germs toho mnoho nezůstalo, neboť se na začátku 80. let rozešli. Pocházeli z Los Angeles, vedl je kytarista Pat Smear a z hudebního hlediska představovali podprůměr. Nicméně jasně se inspirovali britským punkem (zpěvák Darby Crash se snažil chovat a vypadat jako Sid Vicious, což bylo vcelku snadné, protože toho stejně jako Sid moc neuměl). Jediné, co zavánělo kvalitou, byly snad texty, které ze sebe ovšem Crash doslova punkově „blil“. Smear pak o mnoho let později (cca od poloviny 90.let) hrával s post-grunge partou Foo Fighters.

Na předměstí LA rachotili také oblíbení a zábavní The Dickies, kombinující punk s hard rockem. V jejich muzice šlo rozpoznat velký vliv The Ramones. Co se týče kvality, stáli The Dickiesmnohem mnohem výš než The Dickies.

Vliv punku na společenský život a kulturu

Hektický vývoj punkových kapel samozřejmě podnítil u některých punkových fandů potřebu vzájemné komunikace a informování se o tom, co se děje.

Začaly vznikat punkové fanziny, neboť jejich tvůrcům se zdálo, že tzv. renomovaní hudební publicisté o punku buď nepíší vůbec a pokud ano, tak samé kraviny, protože o něm vědí houby. Úplně první z nich s příznačným názvem „Punk“ vyšel v New Yorku už začátkem roku 1976 a zaobíral se najmě scénou okolo klubu CBGB. Ten první britský (londýnský) měl název „Sniffin´ Glue“ (cosi jako čichání klihu nebo toluenu) a vydával ho Mark Perry, pozdější zpěvák experimentální skupiny Alternative TV. Vyráběl ho vlastně doma na koleně, klasický produkt kultury DIY. Prvního čísla, které vyšlo v červenci 1976, prodal dvě stě kusů, dvanáctého už dvacet tisíc. Sniffin´Glue dal impuls i ostatním psavcům, kteří se pohybovali na punkové scéně, a tak do půl roku vznikly další stovky podobných fanzinů. O anglický punk a jeho muziku začal být nesmírný zájem.

Je ovšem pochopitelné, že tento totální převrat v nazírání na rockovou hudbu nemohl uniknout dravému hudebnímu byznysu – dokonce se objevují názory, že anglický punk byl ve skutečnosti jeho umělým výtvorem (ale to tvrdí McLaren; honění ega a reklamní sebe-zviditelnění by z fleku mohl učit na universitě). Na jedné straně je fakt, že obchůdky s ulítlou veteší a provokujícím oblečením (a zase jsme u McLarena) byly naštvanou mládeží hodně navštěvovány a z tohoto podhoubí se cosi rodilo. Ale ruku na srdce – ten hlavní impuls, tu první ránu, určitě způsobili The Ramones svým one-two-three-four turné po Anglii, kdy se vlastně jakoby potvrdilo, že i v Americe nastal čas změny. Vědomí nelokálnosti a šance neskončit uzavřen v londýnském ghettu, britský punk nesmírně posílilo a nastartovalo. Kdoví, kde by pak bez The Ramones byli Sex Pistols a The Clash. Jiní tedy říkají, že i samotní obchodníci byli nástupem punku zpočátku překvapeni. Jenomže rychle si uvědomili jeho ohromný prodejný potenciál (McLaren) a ihned zareagovali (první McLaren). Nový podzemní žánr prostě uchopili a využili (McLaren nejlíp) - byla to totiž jediná možnost, jak zvrátit v té době nelichotivě klesající prodeje rockových desek.

Punk a nová vlna (a samozřejmě alternativní kapely hnutí Rock In Opposition) ale podnítily ještě jednu důležitou věc. Jak tak vznikala ona spousta zajímavých, ale mnohdy kontroverzních kapel, některé velké labely se je neodvažovaly vůbec vydávat. Zaprvé se obávaly průserů a za druhé komerčního nezdaru – a u obého ve většině případů oprávněně. A tak můžeme jak v Británii tak v Americe sledovat nástup malých nezávislých gramofirmiček, jež se o nové skupiny začaly starat. A nutno podotknout, že některé z nich získaly časem statut slušného kultíku (Ralph, 4AD, Rough Trade, Mute, Beggars Banquet, SST, Alternative Tentacles aj.). To celé společně s tvorbou fanzinů, triček, placek a pořádáním různých polotajných koncertů vlastně zrodilo kulturu DIY („Do It Yourself“), která největšího vrcholu dosáhla v subkultuře hardcore a ještě později v hnutí Rave.

Ale zpět k britskému punku. Po rozpadu Sex Pistols v roce 1978 se hovoří o tom, že „punk je mrtev“. Jeho protest se prostě rozpustil, což mělo několik důvodů. Předně - čtyřakordové bouchárny po prvotním nadšení už začínaly trochu nudit a mladí posluchači se spíše obraceli k jiným, eklektičtějším souborům nové vlny (post-punk, gothic rock, new romance). Za druhé - anarchistický způsob života plný průšvihů, nebezpečí, bydlení ve squattech, špíny, amfetaminů, heroinu a kriminálu, se spoustě bývalých punkerů začal zajídat; jak zestárli, už nebyli teenagerskými zajíci, co jim je úplně všechno jedno.

Další věc: mládež Velké Británie si až chorobně zakládá na všem, co je nové, a punk už tu přece strašil skoro tři roky! Švih s ním k dinosaurům! Nu a tím hlavním důvodem úmrtí žánru pak byla mclarenizace punku – tedy jeho až „děvkovská“ prodejnost. Dopadl úplně přesně stejně jako dopadli po roce 1968 američtí hippies – stal se módním zbožím. Samotný establishment onu proměnu protestu v drahé oblečení a cetky velmi přivítal a tiše podporoval. V tomto ohledu je dominantní společnost (systém) velmi precizní: začne-li ji něco provokovat nebo se postaví proti ní, prostě daný problém zlikviduje tím způsobem, že ho včlení do svých struktur. Zbaví ho autenticity a učiní takzvaně „normálním“. A v pohodě střelí. A bye bye rebels.

Tak či onak, punková vlna kapel z let 1976-77 zahýbala rockovým světem (a britským hudebním průmyslem) stejně silně jako předtím nástup rock´n´rollu, šílenství zvané Beatlemania či pozdější rockové vlny spojené se subkulturou hippies. A podobně jako dnes existují revivalové kapely hrající rock´n´roll nebo kytarový beat s touhou znít stejně melodicky jako liverpoolští brouci, vzniká nadále spousta skupin,  jejichž vzory jsou „pistole“ a Clash. A to i přesto, že jejich dnešní, poněkud kašírovaná vzpoura někdy vzbuzuje jemný úsměv.

Punk a móda

Další inspirací pro britský punk byla samozřejmě móda. Pro punks bylo téměř nutností provokovat svým zjevem. Opovrhli dlouhými vlasy, formou protispolečenského protestu z konce 60. let, jíž už establishment jakž takž vstřebal, a vyrazili do boje proti konzumu šokující módou. S obarvenými ježoury, indiánskými číry neboli účesem zvaným „mohawk“, anti-make upem, co možná nejnesmyslnějším oblečením ze second handů (poloroztrhaná trička a košile, povolené úzké kravaty, kožené bundy, barevné kalhoty), a ve své době s neuvěřitelnými módními doplňky, které tvořily třeba řetězy ze splachovadel, visací zámky okolo krku, hákové kříže (ovšem jen coby pop artové ozdoby), sichrhajcky zapíchané v uších i v oděvech, placky s logy oblíbených kapel atd. Tedy z toho, co jim nabízela braková literatura, sci-fi filmy a horory, comicsy, pornografie.

Není bez zajímavosti, že u zrodu této punkové veteše stál londýnský obchod zvaný Let It Rock na Kings Road, který vedli návrhářka Vivienne Westwood a – budoucí punkový guru a byznysmen Malcolm McLaren. A další „náhoda“ – s krámem jim drahný čas pomáhal také jistý Bernie Rhodes, budoucí manažér The Clash a prodávala v něm nějaká Chrissie Hynde, budoucí frontmanka The Pretenders. Už v roce 1972 ale odjel McLaren do New Yorku na jakýsi veletrh butiků či co, a tam mu učarovali glam rockoví New York Dolls. I jezdil do této megapole stále častěji, až se v pětasedmdesátém stal na krátký čas dokonce manažérem New York Dolls – přesto (a nebo právě proto) kapela zkrachovala a nakonec se rozpadla. Ale to už mezitím podnikavý Malcolm objevil jiné koně – navštívil slavný klub CBGB a tam uviděl Patti Smith Group a též skupinu zvanou Television. A z jejího basáka Richarda Hella zůstal úplně paf. Byl obrazem padlého, nádherně znuděného vagabunda, outsidera a rebela, v roztrhaných hadrech a ježkem na hlavě. Úplně jiný typ sex star, než preferovala doba.

V očích se McLarenovi rozsvítila kasa-cink – tímhle typem lidí tak zaplavit Londýn! Bylo to něco nového, neokoukaného, svěžího a pochopitelně pro byznys přínosného. Po svém návratu do Anglie obchod přejmenoval na Sex (sadomasochistické pomůcky aj.) a provokativnímu designu oblečení, které prodával, říkal „sex wear culture“. Jen tak mimochodem - spoustu jeho zákazníků tvořili bývalí fanoušci Davida Bowieho (jenž zrovna opustil úspěšný image svého Ziggy Stardusta), kteří hledali nový, provokativní styl. A McLaren byl člověk, který jim ho dokázal dát. V Sexu se v podstatě dali dohromady slavní Sex Pistols.